|
|
|
|
|
|
Červená královna
+matimate+
Title: Červená královna
Author: MatiMate
Warnings: slash, M/M, troška násilí, NC-17
Pairing: Sailormoon - Královna Beryl, Mamoru, parta čtyř generálů a náhodné oběti
Summary: Beryl to trochu přehnala...
Disclaimer: Nejprve nutný úvod. Nevlastním SM a nepatří mi Sin City (to patří jistému F. Millerovi). Tohle je jen fanfikce pro napsaná pro zábavu a nikoliv zisk. Musím vás varovat je v ní krev, sex a krev. Vulgární výrazy a nechutné popisky. Jedná se o AU je to pořádně OOC. No možná ne tak docela OOC. Čekám na vaše názory a připomínky. Úplně ze všeho nejvíce bych byla nadšená z obrázků, které má povídka inspirovala.
Jsem, co jsem. Beryl, co jí říkají královna. Zrzka, co má ráda rychlá auta, pěkné chlapy a udělá cokoliv, aby je měla. Sedím v červeném Ferrari a uháním po dálnici, za mnou se ženou policejní auta. Slyším táhlé kvílení jejich sirén. Je mi skvěle. Tak mi už dlouho nebylo. Pocit štěstí mám spojený s divokou jízdou ve všech možných smyslech, které mě při slově jízda napadají.
Policajti věděli, jak si jejich šéf svého auta velmi cení, proto po mě nestříleli. Chtěli ho dostat nepoškozené. Mě se to ovšem netýkalo. Já jsem mohla být na několik kusů. Bylo by to úplně jinak. V jiném čase. Auto by mohlo jít do šrotu a já bych na sobě nesměla mít ani škrábnutí.
"Mamoru!"
***
"Ženeš se do pekla, Beryl," řekl mi jednou v posteli Mamoru potom, co za mě jeho právník zaplatil kauci. Nic velkého. Rychlá jízda v kradeném autě.
Pak se tou svou veškerou škrobenou vážností dodal.
"Nebudu tě věčně tahat z maléru. Chápej, musím si udržovat své postavení a pověst. Blíží se volby do zastupitelstva a já se ucházím o to být starostou Sin City."
Vypadal směšně, když to říkal, natažený mezi zakrvácenými přikrývkami páchnoucími cigaretami, vínem a sexem. Hodinové hotely smrdí všechny stejně. Jiná díra, jiný chlap, stejný smrad. To už mám vypozorované. Mamoru byl zvláštní, jeho doprovázela železná pachuť krve.
Chibovi jsem ukradla auto, docela neobvyklé navázání vztahu. Byl to jeden z mých špatných dnů, kdy se všechno bortí, jak barák odpálený dynamitem. Podařilo se mi dostat se do jeho sídla a auta. Byla jsem už skoro u brány, když mi ji přibouchli před kapotou. Mysleli si, že mě to zastaví. Mě ne, ale auto to odneslo. Jela jsem rychle. Brána té soukromé pevnosti byla pevná, ta by snad odolala i tanku. Vytáhli mě z hromady šrotu. Přežila jsem to téměř ve zdraví. Jen zlomené obě nohy. Dobré ne? Ochranka by mě dorazila nebýt jeho. Mamoru Chiba, princ z pohádky, se rozhodl ujmout zbloudilé popelky, co mu zrušila plechového miláčka za půl miliónu dolarů.
Pracháči mají divný chutě. On je měl taky. Sotva jsem se trochu dala dohromady, uzemnil mně řečmi o své manželce. Jak je nešťastný a nepochopený. Mohl mi říct hned, že po mě chce, abych roztáhla nohy, a ušetřit těch žvástů. Nebo mě zastřelit. Mluvil o své slepici. Samé Usagi sem a Usagi tam. Pak se začaly mezi řečí objevovat náznaky toho, co chtěl. Začal se uvolňovat. Usagi byla zapomenuta v litanii jeho tužeb. Markýz de Sade by se díval stranou. Tušila jsem, že bude úchylný, ale ne tak. Byla jsem pro něj ta pravá žena, co chtěl. Žena, která se směje smrti do obličeje. Souhlasila jsem s jeho podmínkami. Nevěděl, co ve mě vypustil ven. Tenkrát jsem ho málem zabila. Učila jsem se, co snese. Snesl toho dost. Začali jsme se scházet. Potřeboval mě a já jeho. Možná by se to dalo nazvat láskou. Možná. Já nevím. Bylo to s ním jako divoká jízda ukradeným autem. Ne. Lepší. Jednou jsem řekla, že miluji rychlá auta. On je víc. Mezi svistotem jezdeckého bičíku a jeho výkřiky v elegantní pracovně mi to došlo. Milovala jsem ho.
"Co by tomu řekla maminka?"
Moje nebo jeho? Moje už dávno prolítla komínem krematoria. Chlast a cigarety ji dostali. Nejlepší šlapka na věci s bičem, která vám, když jste si za to zaplatili, vymlátila mozek ušima. Mám to zřejmě po ní. Možná je to po otci. To nevím, neznám ho, máma ho taky neznala.
***
Přidala jsem plyn. Ručička tachometru už nemá kam postupovat. Motor řve. Svět kolem mě splývá v černou šmouhu, porušenou záblesky světel protijedoucích aut. Bílé světlo.
"Kunzite!"
***
Snažila jsem se toho zbavit. Má závislost na Mamorovi se stávala nebezpečnou. Našla jsem si jiného.
Chladný Kunzit se svou sterilní čistou. Plastický chirurg, co si nesundá své bílé kožené rukavice ani při sexu. Jeho jméno skloňovaly s úctou snad všechny bohaté paničky, co jich Sin City má. Měly důvod staral se, aby jejich povadlé bimbající prsa čtyřicátnic nabyly tvaru a pevnosti osmnáctek. Zpravoval jim tváře, zadky a bůhví co ještě.
Nevím, proč mě tenkrát sbalil v Pecos. Seděla jsem na stoličce a popíjela pivo. Nancy tančila se svým lasem a všichni chlapi slintali. Kunzit ne, ten pozoroval mě. Stačilo mu jen kývnout a šla jsem s ním do hotelu.
Všechno ve mě křičelo: Pozor, ten je nebezpečný. Takoví jako on nechodí do levných striptýzových barů. Tenkrát jsem nevěděla, kdo je, jen jsem si byla jistá, že patří do jiného světa. Přitahoval mě jako plamen svíčky můru. Bylo to jako se milovat na sněhu. Oheň uvnitř a chlad venku. Když bylo po všem, leželi jsem vedle sebe a dívali se do stropu.
Najednou mě začal škrtit. Jeho ruce v těch měkkých na míru šitých kožených rukavicích svíraly můj krk. Celý můj život mi běžel před očima. Celý můj zasraný život plný kradených aut a různých chlapů. Připadalo mi to směšné jen tam tak ležet a nechat se pomalu zabíjet. Rozesmála jsem se. Nečekal to. Jeho ruce sevřely můj krk pevněji, nebyl to už smích, ale jakési sípání. Tam jsem měla umřít. Chtěla jsem. Dívala jsem se mu do chladných ocelových očí. Byly pořád stejné, bez stopy emocí. Pustil mě a já se znovu narodila. Začal se oblékat. Doprovázel ho zvuk mého úporného dýchaní. Navrhla jsem mu, že bychom se mohli znovu sejít a zopakovat to. Oči se mu změnily jen na chvíli, byl v nich bezbřehý údiv. Tak to s ním začalo a já si pořídila šátek kolem krku. Zase tu byl ten pocit jako u Mamora. Není normální milovat dva muže. Co je na mém životě normálního?
***
Trochu jsem ubrala plyn. Nemohu jim přece ujet tak rychle. To by nebylo to pravé vzrušení ze hry.
Hravost myši s kočkou. Ne naopak. Myš ví, jaká může být její budoucnost. Kočka si je jistá. Malá myšička dala svou životní sázku. Ruská ruleta s automatickou pistolí.
Vybrala jsem si dobře. Ferrari krásné jako sen. Ještě pár kilometrů a vjedu do ulic Sin City. Jsem si jistá, že nepostaví zátarasy. Chtějí tu červenou královnu neporušenou, ani škrábaneček. Majitel by jim za to ustřelil hlavy. On jediný mohl. Byl policejním prefektem.
"Nephrite!"
***
Chytli mě. Pršelo a já dostala smyk. Lidi by měli dbát o svá auta. Dobré brzdy a nesjeté pneumatiky. Musela jsem mít zatmění mozku, když jsem vzala ten křáp.
Policejní stanice jsou stejné jako hodinové hotely, jen to tu víc smrdí testosteronem. "Smrdí testosteronem," zní lépe než chcanky a zaschlé sperma na porno časopisech, co je ti muži zákona mají schované v šuplících svých psacích stolů. Je to tam jako v pokřiveném klášteře. Chtěli by ženskou, ale musí se spokojit s manželkami nebo přítelkyněmi, které jsou v posteli stejně aktivní jako mrazák plný mrtvých ryb. Hledají příležitost někde jinde.
"Hej kámo, nepudem si vyvenčit lachtana? Dostali jsme pěknou štětku."
Slyšela jsem hlas toho, co mě vedl s rukama spoutanýma za zády, křičet na dalšího s hnusnými uhry ve tváři.
Nemusela jsem si příliš namáhat hlavinku, aby mi došlo proč mě zavřeli do malé cely bez oken s dveřmi dělanými tak, aby přes ně nepronikl ani jediný zvuk. Pokud by přece jen někdo něco slyšel, nezajímal by se. Byli dva a smrděli, když bylo po všem vyzvracela jsem se do otřískané porcelánové mísy záchodu v rohu. Další dny byly stejné
Nikde nedokážu, jak se mnou zacházeli. Taky komu bych to mohla hlásit.
"Pane policisto, až ho ze mě vytáhnete, mohl byste se mnou sepsat hlášení o znásilnění?"
Nevěřila jsem, že se vůbec kdy dostanu ven. Cítila jsem, že tam na té studené betonové podlaze chcípnu ve vlastních zvratcích. Zachránil mě jeden z těch uniformovaných šmejdů. Samotný policejní prefekt. Nechal si mě umýt a převléct do čistých šatů. Přivedli mě do jeho kanceláře. Seděl ve velkém koženém křesle. Měl dlouhé tmavé vlnité vlasy pod ramena a ty nejnádhernější modré oči, co jsem kdy viděla. Vstal a šel ke mě. Puky jeho nažehlené uniformy mohly řezat sklo. Dělali jsme to na tom křesle. Byl rychle hotový. Divila jsem se, když mě nechal jít.
Myslela jsem, že ho už nikdy neuvidím.
Trvalo to dva dny, pak přijel ve svém červeném Ferrari. Zazvonil na můj zvonek. Otevřela jsem. Byl oblečený ve světle modrém saku, světlých kalhotách a žluté košili bez vázanky. Mlčky mi podal krabici čokoládové zmrzliny a kytici modrých chryzantém. Celou noc jsme experimentovali, co se všechno s tím dá dělat. Jeho návštěvy získaly jistou pravidelnost. Obvykle se mi každý druh zmrzliny, když ho jím moc dlouho a nestřídám ho, přejí. Je to stejné jako s chlapy. Jsem s jedním dlouho a mám ho plné zuby.
Zjistila jsem, že se nemůžu obejít bez čokoládové zmrzliny a Nephritových sladkých slovíček. Byl samé vyznání lásky. Nikdy mi nikdo neřekl tolik krásných věcí. Začala jsem se ztrácet. Udělala jsem hroznou věc jednou mezi vzdechy s nohama omotanýma kolem jeho pasu jsem řekla.
"Miluji tě."
Byl to třetí muž mého života.
***
Provoz se stával čím dál tím hustší. Musela jsem ještě víc zpomalit. Proplétala jsem se mezi auty. Provázel mě zvuk tříštěného skla a skřípání kovu o kov. Ostatní nezvládli mou divokou jízdu. Já jsem královna Beryl a kdo je víc! Volant mi seděl v rukou přesně. Pohladila jsem ho rukou. Byl potažený světle hnědou kůží. Tak jemnou a hebkou jako Zoisitovy ruce.
"Zoisite!"
***
Malý vášnivý Zoisit s hřívou vlasů barvy ruského zlata, stál na kraji silnice s cedulí v ruce. Stopoval. Dupla jsem na brzdu a otevřela jsem dveře.
"Vezmu tě tam kam chceš, malý anděli. Zavezu tě do města hříchu, do Sin City."
Hodil svůj batůžek na zadní sedadlo. Vážně se připoutal.
Rozjela jsem to. Zákaz předjíždění, k smíchu. Povolená rychlost, pche. Temné předení motoru. Nádherný muž vedle mně. Královna Beryl měla svůj šťastný den. Brzy se za námi ozval zvuk, který naháněl husí kůži. Sirény policejních aut. Zbledl. Všimla jsem si toho a schválně zpomalila. Zelené oči naplnila hrůza. Došlo mi, že tentokrát to není jen má úcta k předpisům, ukradené auto, ve kterém sedím, nebo má osoba.
Zeptala jsem se ho na jméno, nechtěl to říct. Navrhla jsem výměnný obchod. Já mu otevřu cestu ke svobodě za jeho jméno.
"Zoisit," zašeptal a mi bylo všechno jasné. Ten sotva devatenáctiletý chlapec, byl jednou z nejhledanějších osob ve Státech.Tenhle kluk vyhodil do povětří dům jednoho tlustoprda, co si hřál své masité půlky na teplém místečku předsedy jedné dobročinné organizace pomáhající dětem v tísni. Neobtěžoval se ho varovat, aby šel spát někam jinam.
Mikrovlnná trouba, sprej a puštěný plyn.
Stejně tak bez varování jako přišla ohnivá smrt pro něj, začala jedna z nejlepších nočních automobilových honiček mého života. Viděla jsem před sebou jen stužku silnice osvětlenou studeným svitem světel. Zařadila jsem rychlost. Přirazila pedál plynu k podlaze.
Nevím, co mě to napadlo. Ruku ze řadící páky jsem položila na jeho stehno. Vyplašeně se na mě podíval. Nedala jsem mu šanci zareagovat. Mé prsty zkušeně rozepnuly zip jeho kalhot. Byl vyděšený. Usmála jsem se. Brzy se jeho vzdechy rozléhaly po kabině auta.
Uslyšela jsem zvuk, co může vydávat jen vrtulník. Můj fanklub po mě toužil. Určitě by chtěli i to, co se chvělo pod mou rukou.
Policejní výzva.
"Zastavte, nebo budeme střílet."
Začalo se hrát zostra. Jednou rukou jsem strhla volant a zahnula na lesní cestu. Posilovač řízení je v takových případech skvělá věc. Druhou jsem pokračovala na jeho těle.
Vzdechy se změnily ve výkřik.
Kulka bez varování roztříštila přední sklo.
Mysleli to vážně.
Otřela jsem svou mokrou ruku o jeho měkké rty.
Vypnula jsem světla. Zoisit oddychoval a zíral na mě s očima dokořán. Opět jsem držela oběma rukama otěže svých koní pod kapotou. Hnali jsme se sebevražednou rychlostí černou tmou.
Nedostali nás.
Seděla jsem na posteli levného hotelu ve Starém městě. On stál nahý naproti mně. Nemusela jsem se ptát, proč zabil toho chlapa. Jeho tělo mi to řeklo. Stopy po bití, jizvy po žhavých špičkách cigaret. Bylo mi do pláče. Byl tak mladý a něžný. Kdyby ho nedostal do spárů ten uchyl, mohl z něj být normální kluk. Neměla jsem sílu dávat mu otázky. Začal vyprávět sám. Povídal celou noc. Vzala jsem jeho drobné tělo do náruče. Byl to můj malý anděl ze zlomenými křídly. Moje srdce křičelo.
"Ochraňuj."
Pomohla jsem mu získat novou identitu a ztratit se v hlubinách Sin City. Kunzit ochotně zahladil veškeré stopy jeho minulého života. Myslela jsem si, že to udělal pro mně, ale dělal to pro něj.
Zoisit s velkýma zelenýma očima se navěky vtiskl do mého života. Milovala jsem jeho zvonivý smích, jeho hlas, jeho drobné tělo. Pak jsem to pochopila. Byl to čtvrtý muž. Muž není to pravé. On byl ještě dítě.
***
První křižovatku jsem přejela na červenou. Vrazila jsem bokem do obstarožního kombika s rodinkou. Než narazil na kapotu policejního auta jedoucího za mnou, několikrát se převrátil.
Jsem ve městě.
Ulice jsou dokonalé místo na zabití fízlů. Rozhodli se . Já taky. Rozbité sklo a hromady šrotu zůstávaly za mnou jako barikády.
Výbuch.
Ti potřebují už jen kněze.
Kněz v sutaně černé jako asfalt cesty, po které jedu.
"Jadeite!"
***
Nevěděla jsem jestli existuje Bůh. Byla jsem si jistá, že ne. Nikdy jsem na tím nepřemýšlela, až s ním v posteli.
Nevím proč, ale jednou v noci jsem vlezla do malého oprýskaného kostelíku. Tenkrát pršelo a já neměla deštník. Tady se dalo dobře schovat a bylo to zadarmo. Jediné světlo plápolalo nad oltářem a osvětlovalo klečící postavu před ním.
Když uslyšel mé kroky, vstal. Nikdy jsem neviděla tak mladého a krásného kněze. Krátké blond vlasy, modré oči světce, bílý kolárek a černá sutana. Přivítal mě a zeptal se, co si přeji. Připadala jsem si tam cize. Prohlíželi jsme se navzájem. Hlavou mi prolétlo, jaký je asi v posteli. Byl to kněz. Ti takové věci nedělají. Navrhl mi, jestli se nechci vyzpovídat. Chtěla jsem.
"Není Bůh, je jen ďábel," řekl po naší první společné noci.
Co jsem mohla čekat. Spustil se. Porušil svůj slib Bohu a církvi a měl z toho těžkou hlavu.
Podcenila jsem ho, opustil všechno k vůli mě. Prostě jednoho dne stál před mými dveřmi s kufrem v ruce.
"Beryl můj život byl jak osamělá svíce v katedrále. Ty jsi co chci."
Neznal mě a přesto se rozhodl všechno zahodit. Vymytí mozku. Napadlo mě tenkrát.
Skočila jsem mu kolem krku. Nedošli jsme ani do ložnice, nešlo to. Žila jsem s ním a on se mnou. Všechno bylo dokonalé a naplno. Láska. Zase to hnusné slovo. Nechtěla jsem to, cítit, že miluji. On byl pátý.
***
Brzdy a znovu plyn. Lidé na chodníku se snaží zachránit si své bezcenné životy útěkem. Já jsem smrt, já a červené Ferrari. Zahlédla jsem v postraní uličce zátaras. Já jsem se stala prvořadá. Auto mohlo jít k čertu za svým majitelem. Zřejmě už ho našli. Rozesmála jsem se nad nocí a nad tím co se stalo. Vědí, že mě musí dostat a vystřelit mozek z lebky.
***
Jadeit se zbožně sepjatýma rukama, klečel před krucifixem.
Lhal mi.
Řekl, že mě miluje víc než svého Boha. Zradil mě. Jediné, co měl uctívat jsem já. Křišťálová váza ze zadu několikrát dopadla na jeho hlavu.Věčný spánek v ledu. Bude to šok pro policajty až otevřou mrazák u mě doma. Šla jsem si koupit cigarety. Potřebovala jsem je.
Nephrit vyčmuchal Zoisita zrovna, když na mě čekal před dveřmi. Nepočítal s tím, že bude bránit. Třeskl výstřel. Zrovna když jsem šla po schodech na horu. Uviděl mě a usmál se tím svým chlapeckým úsměvem.
"Chtěl mi ublížit. Musel jsem ho zabít. Všechny, kteří mi chtějí ublížit, zabiju," řekl vážně a namířil přes moje rameno. Zbraň v ruce dvakrát poskočila. Další tělo dopadlo na zem.
Mamoru si vybral na návštěvu špatný okamžik. Podívala jsem se na Zoisita. Ten jen schoval zbraň.
"Nikdo mi nebude stát v cestě ke svobodě," ukázal na Nephritovo tělo, "nikdo neohrozí mého Kunzita," kývl Mamorovým směrem.
Proběhl kolem mě ven. Vyšla jsem za ním. Mamoru a Kunzit se nesnášeli. Šli si už dlouho po krku. Kunzit se rozhodl použít svého vrahounka. Zapadlo mi to, on naplánoval ty dvě mrtvoly v chodbě. On zařídil, aby dnes večer přišli sem a setkali se s jeho Sakurou. Nephritovo nádherné auto stálo zaparkované na dosah ruky. Neváhala jsem.
Zoisit udělal chybu. Zabil muže, kterého jsem milovala. Odloudil mi dalšího. Vykašlal se na mě. Ta malá čubka za to zaplatí. Uviděla jsem na chodníku Kunzita. Mával na a Zoisita. Ten, aniž by se rozhlédl, rozběhl se za ním přes ulici.
Sevřela jsem pevně volant.
Pedál plynu políbil podlážku auta.
Když jsem do něj naprala, vydalo Zoisitovo tělo nepěkný zvuk. Odhodilo ho to na krabice na kraji cesty.
Zastavila jsem.
Zapálila jsem si cigaretu.
Zařadila jsem zpátečku.
Kunzit se už skláněl na svým chlapcem, který ležel v kaluži krve a jiných tekutých věcí, co se vás dostanou, když vás srazí auto. Vypadal jako porcelánová panenka mezi střepy skleněnými střepy a rozházenými krabicemi. Vzduch byl cítit benzín. Kunzit klekl na zem a vzal ho do náručí.
"...chci zemřít krásně...," slyšela jsem jeho sípavý hlas. Dojemná scéna, proč se něco takového nemůže stát mi? Kunzit se pomalu otočil mým směrem. Usmála jsem se na něj a oklepala do popelníku cigaretu. Ocelově šedé oči byly plné slz. Já nikdy nedokázala to, co Zoisit. Prudce vstal a v rukou držel jeho zbraň.
Kunzit si nevšímal v čem stojí. Čím jsou nasáklé jeho šaty. Zastřelil by chladnokrevně ženu, která ho milovala.
Hodila jsem mu nedopalek cigarety k nohám.
Nikdy v životě jsem se tak rychle nerozjela. Zadní karoserii Ferrari olízl ohnivý jazyk. Stačil ještě vystřelit než se zhroutil do plamenů. Trefil se do postranního zrcátka.
Jela jsem rychle. Ozvala se za mnou siréna policejní hlídky. Začala automobilová honička dnešní noci.
Nechala jsem za sebou pět mužů, které jsem milovala. Byla jsem opět volná. Zabočila jsem na dálnici. Začnu a skončím v Sin City.
***
Cesta byla rovná a ještě chvíli bude, pak zatáčka. Prudká a smrtící, stejně jako propast pod ní. Nezáleželo mi na tom. Jela jsem opět na plný plyn. Žádný fízl mě nikdy nedostane. Noc v krásném červeném kočáře pro mě nikdy neskončí. Ještě pár metrů a pak jsem strhla volant. Věděla jsem, že to už nevyberu.Vyhodilo mě to ze silnice. Letěla jsem vzduchem.
Napadlo mě.
"Dostanou se hodný holky do nebe?"
Nikdy jsem nebyla hodná holka. Takže z toho nic nebude.
*Konec*
Zpět
|
