Úvod | Informace | Recenze | Tvorba | Překlady | Diskuse | Odkazy

Sešli se

+Isaaca+

Název:Sešli se
Autor: Isaaca
Přístupnost:od 12ti
Fandom:žádný (moje vlastní tvorba)
Krátké shrnutí: Pokračování to mít nebude ... je to takto celé ... ukončené to není, ale už to dopisovat nebudu (mám k tomu určitý důvod) Krátký příběh o tom, že to co se stalo, není nikdy zapomenuto.


Seděli u skomírající svíčky a dívali se jeden druhému do očí. „Proč musel zrovna teď vypadnout ten proud?“ Zakroutil hlavou vyšší z nich. Druhý jen pokrčil rameny a pozoroval ten plamínek. „Vzpomínáš ještě na ní?“ „Proč se mě na to ptáš právě teď?“ Zamračil se. „To bych tady jinak nebyl.“ Dodal. „Promiň. Já na ni nemohu zapomenout. Už je to pět let a já se cítím, jako kdyby to neskončilo.“ Prudce vydechnul. Přitom se jejich stíny začaly všelijak mihotat a proplétat s ostatními. „Já vím. Je to doba …“ Misaki vzal flašku stojící na stole a nalil kamarádovi i sobě. „Připijeme si?“ Oba uchopili sklenku a přiťukli. Misaki se díval do těch očí, které byly vždy tak veselé a teď působily jen prázdně.

„Našel sis někoho?“ Zeptal se opatrně. „Ne … měl jsem pár známostí, ale nešlo to. Pořád myslím na všechno, co se stalo. Opravdu na všechno.“ Přitom se podíval na mladíka za stolem, ten rychle ucukl pohledem. „Hiro prosím, nedívej se na mě tak.“ Rukou si prohrábl své kratší černé vlasy a vstal od stolu. „Venku je zima.“ Pronesl do ticha. Jednu ruku vystrčil z otevřeného okna a nadechnul se. Na jeho dlaň dopadlo pár sněhových vloček, zastudily a roztály. Nezůstala po nich ani stopa. „Yuuki měla ráda sníh.“ „To měla … vždycky jsme stavěli sněhuláka a koulovali se jako malé děti, i když nám bylo osmnáct.“ „To jo … to byla legrace. Yuuki ráda nosila bílou barvu, jako ten sníh, jako to její jméno. Yuuki … Yuuki …“ Zopakoval do ztracena. Najednou pohření náladu rozehnala hudba, vycházející z rádia, které právě naskočilo. „Konečně jde zase proud.“ Oddechnul si Misaki. Zavřel okno a snažil se tvářit vesele. „A jaká byla vlastně cesta?“ Hiro chápal, že se nechce bavit o minulosti, a tak mu popisoval svou cestu. Jak musel zastavit u benzínky a jak si málem v autě zabouchl klíčky. „To si měl štěstí.“ „To jo …“ Přikývl.

Pak seděli jako přimražení a ani jeden z nich nevěděl, o čem se vlastně bavit. Spíš vzpomínali na minulost, která je nikdy pořádně neopustila. Misaki stále vzpomínal na ten jediný den, kdy se mu změnil celý život, když ztratil kamarádku, ale i nejlepšího přítele. Teď je to pro něj jen člověk, kterého zná a s kým se pokouší bavit.

Tenkrát, když ještě chodil na střední školu, byli taková malá parta. On, Hiro a Yuuki. Nerozluční kamarádi, kteří se nikdy nehádali. Trávili spolu celé dny. Učili se spolu, chodili na diskotéky nebo do herních klubů. Yuuki strašně ráda skákala na DDRku a byla v tom opravdu dobrá, kdežto Misaki nebyl pohybově nadaný a tak spíš posedával v zadu. Zato Hiro se snažil, aby se všichni bavili a byl takovým spojovacím článkem mezi nimi. Vše vypadalo jako idylka, dokud Yuuki nevyznala své city Hirovi.

„Ty mě miluješ?“ Podíval se na ní a nechápal, co to slyší. Nikdy před tím o ní takto nesmýšlel. „Proč mě?“ Yuuki se na něj podívala. „Já nevím ... prostě tě miluju.“ Dlouho se na Hira koukala a pak utekla. On zůstal stát a nechápal. Pak nevěděl, co má dělat. Byl velice zmatený. Už dlouho totiž skrýval něco, co potřeboval dostat ven, ale bál se. Proto si řekl, že bude lepší, když začne chodit s Yuuki, než aby někomu ublížil.

Nedlouho potom se z nich stal takový ten typický páreček, který se vodí za ručičku a všichni o nich mluví. Takový ten ideální vzor. Ovšem nikdo neviděl to, jak se k sobě opravdu chovají. Pomalu se přestali bavit jako dřív. Nějak nevěděli o čem. Přestože se stále scházeli ve třech i s Misakim, jejich vztah se změnil. Misaki nechtěl překážet, a tak na schůzky pomalu přestal chodit. Nejprve se vymlouval, že nemá čas, ale pak už přestal předstírat. Přál jim jejich lásku, nezáviděl, ale nechtěl se plést mezi ně. Hiro od té doby začal být skleslejší a skleslejší.

„Co se s tebou děje?“ Podívala se mu do očí Yuuki. On jen pohodil hlavou a nechtěl být rušen. „Prosím, řekni, co se to s tebou děje? Jestli se nehodláš chovat jinak, tak náš vztah nemá asi cenu!“ Dodala rozhořčeně. „Nemá cenu?“ Kouknul se na ní s úšklebkem. „On jí někdy měl? Je to “TO“, co máme vůbec vztah?“ Rozhlédl se po pokoji, kde právě leželo poházené oblečení. Dívka se naštvaně zamračila. Co si myslí? „Takže já jsem pro tebe jen zábava nebo jak?“ „Nech toho.“ Odbyl jí a začal se oblékat. „No jasně, uteč ... to je nejlepší řešení!“ Zapištěla a začala se také oblékat.

Jejich vztah se vyhrocoval, často se hádali a už spolu nedokázali pořádně komunikovat. Když přišlo období přijímacích zkoušek na vysoké školy, všichni byli nervózní. Rodiče na ně spoléhali a oni sami po tom také toužili. To bylo období, kdy se naposledy jejich přátelství vylepšilo. Zase po delší době se dokázali sejít jako známá trojka a učit se spolu. Každý byl v něčem dobrý a tak si pomáhali a radili si. Yuuki přestala Hira otravovat, už spolu však nechodili, ale aspoň se dokázali bavit jako dřív. Misaki byl rád za ně oba i za sebe, připadal si jako za starých časů.

Jednou se Yuuki omluvila, že nemůže přijít. Hiro tedy zůstal s Misakim sám a ještě dopilovávali nějaké znalosti. „Myslíš, že se budeme vídat, i když budeme každý jinde?“ Nadhodil drobnější mladík. Hiro se na něj podíval. „Nevím, ale doufám, že ano.“ To Misakiho potěšilo. Vykouzlil se mu drobný úsměv. „Jak to vlastně vypadá mezi tebou a Yuuki?“ „Jak to vypadá? Nijak ... už spolu nejsme, je to pro nás oba lepší.“ „Aha. A nevadí ti, to?“ „Proč?“ „Nevím, ale měl si jí rád ... nebo snad ne?“ Hiro se zatvářil sklesle. „O tom s tebou nechci mluvit.“ „Co ti tak vadí? To, že jsem nikdy neměl žádný delší vztah? Tak si myslíš, že se v tom nevyznám? Nebo, co?!“ Rozčileně prásknul sešitem. „Ne ... to není pravda. Nic takového si nemyslím.“ „Oba jste moji kamarádi a já vás nechci ztratit, ale prostě už nic nechápu. Nikdo se mnou o ničem nemluví. Teda hlavně TY!“ Ukázal na vyššího mladíka, sedícího na proti němu. Ten na to radši nic neřekl, měl své důvody, které nechtěl ventilovat. Ovšem bylo to pro něho složité.

Znovu se zabrali do učení. Čas utíkal. Hodiny na stěně tikaly, hrálo jim rádio. Zrovna tam zpívala nějaká upištěná popová zpěvačka. To Hirovi moc naladilo a tak radši vstal, došel přes celý pokoj k poličkám, kde ono rádio stálo, a vypnul ho. „Díky.“ Otočil se Misaki. „Už jsem ji taky nemohl poslouchat.“ Dodal na vysvětlenou. Tím v pokoji zavládlo ještě větší ticho. Hiro vypadal čím dál víc nesvůj a tak se k němu druhý mladík natáhl. „Svěř se mi. Ať řekneš cokoliv, neboj se.“ Přitom ho poplácal po rameni. To nejde, přestože ... přestože ... ne nemůžu! Misaki se tvářil, čím dál víc naštvaně. Mračil se a chtěl říct něco ošklivého, ale neřekl.

„Nepůjdeme na chvíli ven?“ Nadhodil Hiro z ničeho nic. Spíš pro uvolnění napjaté atmosféry. Misaki přikývnul. „Už mám všeho po krk.“ Usmál se. Rychle na sebe hodil mikinu a mohli jít. Hiro si vzal na věšáku bundu, obuli se a vyrazili. Zamířili si to jen tak cestou přes park a pak směrem podél řeky. Oba rádi pozorovali proud tekoucí vody, bylo v tom něco magického, ani sami netušili co. Na cestě ležela spousta klacků, a proto si museli dávat pozor, aby nezakopli. To se ovšem Misakimu nevydařilo. Jedna z delších ulomených větví se mu zapletla do nohou a natáhnul se. „Nestalo se ti nic?“ „Ne ... to je dobrý.“ Mladík se vyškrábal na nohy a chtěl jít dál, jeho koleno mu to však nechtělo dovolit. Začal kulhat. „Pojď, na chvilku si sedneme.“ Ukázal k lavičce. Podél cesty totiž byly napevno přidělané lavičky, kam si často za slunečních dní chodili sedat staří lidé a rodiče s dětmi. Nyní tu však nebyla ani noha, nejspíš díky tomu, že pofukoval chladný vítr.

Misaki byl zamlklý jako vždy, ale Hiro se chopil slova. Už to z něj muselo ven. „Promiň ...“ Špitnul. „Proč se omlouváš?“ Hiro koukal do těch jeho zvídavých očí. „Za to, co teď provedu. Nevím, jestli bych měl odvahu u vás doma, ale možná, že jo. Musím ti říct pravdu.“ „Pravdu?“ Misaki nechápal jeho slova. „Ano ... pravdu o mých citech k Yuuki.“ Chvilku se odmlčel. „Já ji nikdy nemiloval, byl jsem s ní jen kvůli jediné věci.“ Dodal smutně. „A to proč?“ Prohrábl si vlasy. „Kvůli tobě!“ Nečekaně skoro vykřikl. „Mně?“ Mladík vyděšeně vykulil oči. „Já vím, že za to nemůžeš, ale myslel jsem si, že mi to pomůže.“ „Jak pomůže? Tak mi konečně řekni ten důvod!“ Zvýšil i Misaki hlas, přitom si stoupnul a celý se sklonil těsně k Hirově tváři. „Ty ... já ... já tě miluju! To je ten důvod. Nikdy jsem k ní nic necítil, ale copak to jde, zamilovat se do nejlepšího kamaráda?“ Oči se mu zalily slzami, cítil se sám sobě odporný. Teď, když ty dvě slova poprvé vyřkl nahlas. Navíc přitom do tváře JEMU.

Misaki jako by se z těch slov nedokázal vzpamatovat. Dlouho koukal na tu brečící osobu před ním, ale nedokázal nic udělat. Nepovzbudil, neutěšil ... a dokonce nepřijal jeho city. Přesto se mladík před ním dokázal uklidnit. Pomalu začal cítit úlevu. Sice věděl, že se nic z jeho představ nevyplní, ale aspoň se zbavil toho hrozného břemene. „Ještě jednou promiň.“ Dodal a udělal něco nečekaného. Políbil ho. Misaki zrudnul, vrazil mu facku a bez jediného slova utekl.

KONEC

Zpět