Úvod | Informace | Recenze | Tvorba | Překlady | Diskuse | Odkazy

Realita

+Isaaca+

Název:Realita
Autor: Isaaca
Přístupnost: od 15ti let
Fandom: pro shouen-ai fanoušky
Krátké shrnutí: Milovat není vždy tak jednoduché.



Proč? Uvědomoval si to moc dobře, ale stále se skrýval, jak to jen šlo. Já nejsem pěkný, nejsem milý, nejsem přátelský a jsem pořád doma. Položil hlavu na stůl před klávesnici. Zvedl oči a uviděl ten milující se pár na obrázku. Proč nejsou věci tak jako tam? Přitom odhodil stranou mangu, která se mu povalovala na stole. Věděl to moc dobře, že realita je hořká. „Já chci někoho milovat!“ Chtěl to a moc, ale neuměl to. Byl dospělý a uvědomělí, přestože se choval někdy jako dítě. Neuměl se odprostit. Pokaždé, když si uvědomil, že někoho miluje, že k někomu něco cítí, najednou couvl. Tady nebyl problém, že miluje muže, ale že miluje.

Vzdychnul. „Proč jsem takový?“ Sebral tu mangu a představoval si, že je jeden z tělch bišíků a ten druhý se o něho stará. Zavřel oči. Když je otevřel bylo už ráno.

Vstal. Protáhl se a uvědomil si, že musí do školy. Zase na nějaké otravné přednášky. Své delší černé vlasy sepnul do culíku a vzal si tašku. Rodiče už byly v tahu a tak jen ze slušnosti se rozloučil z prázdným bytem a odešel. „Hiro…“ Uslyšel za sebou. Otočil se a tam šel jeden z lidí, kteří by se dali považovat za známé. On nemá kamarády, jen známé a lidi, co s ním jsou ve třídě. „Co je?“ Podivil se nad tím, že na něho někdo volá. „Chceme s tebou mluvit.“ „Kdo?“ „No já.“ Mladík ukázal na sebe. Je to klučina asi stejně vysoký jako ona. Takže ne moc. Má krátké skoro pokaždé rozčepýřené vlasy a úsměv od ucha k uchu. „No, o co jde?“ „Nechceš dneska večer přijít? Máme menší oslavu u mě doma.“ Přitom mu podal papírek s pozvánku. „Slavím předčasně narozeniny, protože pak nebude čas.“ „Aha … “ Zamyslel se a nakonec souhlasil. Vždyť jsem jinak, pořád doma.

Za chvíli byl večer. Dny mu utíkaly jako hodiny. Ani se nenadál a byl týden v čudu a kus života mu zmizelo pod rukama jako voda, která odteče. Oblékl se jak nejlépe uměl a šel. V domě bylo v celku klid, ještě jich tam bylo málo. Byl všem představen, ale i přesto si jména nepamatoval a docela ho udivilo, že to jeho si oni návštěvníci pamatovali. Když se dům začal plnit, zábava začala vzrůstat, ale on byl stále takový ten nemluvný hošík v kutě se skleničkou nějakého drinku. On nebyl ten typ, co by se nenapil ba naopak. Seděl tam a popíjel. Pozoroval ostatní, jak se baví a něco mu říkalo, že to není dobře, že by se měl taky bavit. Ale jak na to? Na odpověď nemusel dlouho čekat. Před ním se objevil mladík. Byl vysoký, měl svalnatější ruce. Ty ruce si nenápadně prohlížel … měl tmavé oči. Jeho vlasy byly tak akorát, ale měl je nějak barevně obarvené. Leskly se mu tam modré melírky. „Já jsem Jun.“ Hiro pokývnul. „Jsem se chtěl zeptat, jestli nechodíš na angličtinu … myslím, že jsem tě viděl ve třídě.“ „To je možné.“ Opáčil a napil se. Pak ani netušil, jak se to stalo, se s tím klukem pustil do hovoru. Byl to takový ten nenucený hovor. Oba se smáli a povídali si. Když najednou se večírek začal rozpouštět a ti dva si stále měli, co říct. Najednou šli spolu po ulici a zastavili se před Junovým domem. „Tady bydlím … nechceš jít ještě na chvíli dovnitř?“ Hiro bez velkého přemýšlení vešel. Ta přítomnost toho kluka mu byla milá a neřešil, co po něm bude chtít. Prostě jen vešel. Posadil se na gauč a nechal si pustit nějakou jeho oblíbenou hudbu, která mu ale vůbec nic neříkala. Usmíval se a působil mile. Možná trochu nevinně a přitom právě i sexy. Pohledy obou mladíků se prohlubovaly. Hiro seděl jak přimražený a nebyl schopen jediného slova, gesta … prostě ničeho. Zato Jun se pohnul. Natáhl se k němu a sundal mu gumičku z vlasů, které se rozprostřely po ramenou. Začal se jimi prohrabovat. Hiro zavřel oči a vnímal jen ty prsty, prohrabující se jeho vlasy. Najednou polibky nenechaly na sebe dlouho čekat a po polibcích přišlo svlékání. Začal být vzrušený, vlastní rukou zajel do kalhot. Jun se usmál. „Chceš to, viď?“ Jenže když se jeho ruce blížili k poklopci … Hiro otevřel oči.

Uvědomil si, že sedí za stolem. Vedle běžícího monitoru leží jeho yaoi manga a jeho ruce jsou schovány v klíně. Jsem prase! Konstatoval. Mangu zahodil někam do kouta a počítač vypnul. „Sakra … zase Jun …“ Jun je jeho spolužák, ale nic víc. On s ním skoro nemluví a po tomhle snu určitě ani nepromluví. Sny jsou jen sny a skutečnost je skutečnost a to jaký je, se jen těžko změní.

*konec*

Zpět