Úvod | Informace | Recenze | Tvorba | Překlady | Diskuse | Odkazy

Prázdniny

+Isaaca+

Název:Prázdniny 10
Autor: Isaaca
Přístupnost: od 17ti let
Fandom: moje vlastní tvorba, jen inspirované vším možným, co jsem četla a viděla ...
Krátké shrnutí: Upozornění: nevhodné pro děti ^^Tak jo, upozorňuju ... aby Vás to pak nešokovalo, toto bude asi předposlední díl.


Domů jsme přijeli ještě dopoledne. Já jsem chtěl sedět vedle Ryuua v autě, ale on mi to nedovolil a poslal mě dozadu. „Proč?“ „Bude to lepší.“ Taky že nakonec bylo. Místo toho abych seděl, jsem se natáhnul přes sedačky. Na ten můj zadek, toho holt bylo nějak moc. Když jsme teda vystoupili, Ryuu mě chtěl samozřejmě políbit a já ho samozřejmě musel zarazit. „Tady ne.“ Byly jsme těsně u našich domů a já nechtěl nic riskovat. „Tak se pak uvidíme.“ Vyndal moji tašku a sám začal odnášet svoje věci. Když jsem vešel domů, nikdo nic moc neřekl a tak jsem šel k sobě do poje. Natáhl se na postel a koukal do stropu. Jen chvilku jsem vydržel v takové nečinnosti. Tak jsem rychle povybaloval. Naházel věci na praní a celý jsem se naložil do vany. Byl jsem tam dobu, protože mi nešlo z hlavu, co se to se mnou děje a musel jsem pořád přemýšlet. Já ho miluju ... to je něco ... to se mi ještě nestalo ... a mi jsme se milovali a bylo to pěkný ... Pořád mi to pobíhalo tou mojí kebulí. Nakonec jsem vylezl a šel zase do pokoje.

Kolikátého vlastně je? Se zděšením jsem si začal uvědomovat, že za týden končí prázdniny. Co pak bude? Co Ryuu, uvidíme se ještě? Najedou jsem se cítil jak histeka. Proto jsem si dal za úkol o tom s Ryuuem promluvit. Celý den se neozval, až večer zaťukal u našich dveří. „Můžeš jít ven?“ „Jo.“ Doma jsem oznámil že jdu ... mamka mi ani nestrkala nějaký jídlo, což jsem se divil, ale přitom jsem měl radost. Když jsme se procházeli Ryuu si zapálil. „Nevadí?“ Otočil se na mě. Jen jsem zakroutil hlavou. (Nemusím, když někdo kouří, ale on s tím v puse je prostě k sežrání.) „Můžu se tě na něco zeptat?“ Podíval jsem se na něj a trochu nervózně kroutil prsty. „Povídej.“ „Jak to bude, až začne škola?“ Ryuu se zastavil a podíval se na mě. „Doufám, že si na sebe najdeme čas.“ Usmál se. „Ale ty asi nebudeš někde tady poblíž?“ Ryuu se zamyslel. Nakonec se posadil na patník a zvednul ke mě hlavu. „Ne, to nebudu. Vrátím se do města a sem budu jezdit nanejvýš na víkendy.“ „Aha ...“ Začal jsem se cítit dost zle. Chtěl jsem bejt na něj hnusnej, ale věděl jsem, že za to nemůže. Dobrá zpráva byla, nebrečel jsem. Jen jsem stál a koukal na něj. Vypadal jsem zase po dlouhý době jako kůl v plotě a i když ještě dnešní ráno bylo to nejlepší ... tak dnešní večer byl ten nejhorší. Srdce mi tlouklo rychle. Pak jsem si začal spojovat docela dost věcí a přemýšlel na tím, jestli ta noc nebyla chyba. Dlouho jsem stál a nehnul se ani nic neřekl. „Sora-chan ... prosím podívej se na mě.“ Nepodíval jsem se. Stál jsem a hlavu jsem měl zakloněnou.

„Spal si se mnou jen proto ... protože ... protože odjedeš?“ To bylo opravdu těžké říct. Neměl jsem to říkat ... určitě se naštve ... jsem blb. Ryuu se postavil. Podíval se mi do očí a já jsem v tu chvíli tušil, že mluví pravdu. Nebo to tak vypadalo. „Ne ... to nebylo proto ... to bych ti nikdy neudělal.“ „Ale ... jak to teď bude?“ Sklesle jsem tam stál a koukal se do země. „Já myslím, že se to nějak vyřeší.“ Usmál se na mě. Chtěl být pozitivní, a tak i já se usmál. Pak jsme skončili v tom „našem“ parku. Sedli jsme si na lavičku a jen si povídali o blbostech. Teda aspoň chvíli. Než se ke mě Ryuu naklonil a chtěl pusu. Tak jsme se začali líbat. Bylo to pěkné. Takové příjemné. Jen jsem si to nedokázal naplno užít. „Já už bych dneska šel.“ Vstal jsem a rozloučil se. Bylo to takový blbý, že jsem zdrhnul. Ten den bych to ale dýl nezvládnul. Doma jsem zalezl do postele a brečel jak malý mimino. Dokonce se přišla matka vyptávat, co se stalo, ale já jí nic neřekl. Ignoroval jsem jí. Dokonce jsem ignorovlai Ryuuovy telefonáty. Prostě jsem se s ním právě teď nechtěl bavit. Uvědomuju si, že jsem se choval příšerně a že jeho to hodně mrzelo. Jenže jsem si nedokázal pomoc.

Ráno jsem začal pročítat zprávy. Byly všechny od něj. Omlouval se ... psal, jak mě miluje a že ve středu bude doma sám ... a že bych mohl přespat u něj ... a že by jsme to prostě nějak vymysleli. „Co chce vymejšlet!“ Zařval jsem a prásknul s mobilem do peřin. Pak jsem se kouknul do zrcadla a uviděl kluka, který je nijaký. Není pěkný ... ani citlivý ... je to jen buran z vesnice, který se oblíká jak hastroš. Co na mě vidí? V tu chvíli jsem nic nechápal. Bylo jasné, co jsem já viděl na něm ... ale to ... co on na mě ... to se nedalo odhadnout. Ten den jsem se ještě rozhodl trucovat. Vím, že nám „nezbývalo už moc času“, ale já chtěl trucovat. Ke konci dne, jsme mu napsal, že zítra přijdu. On hned volal, a tak jsem to zvednul.

„To jsem rád.“ „Promiň ... za to, jak se chovám.“ Já jsem takovej, že se často za všechno omlouvám. Tak jsem se omluvil i za tohle. Myslím, že bylo za co, přestože Ryuu si to jako by nemyslel. „Přijď už po obědě.“ „Jo já přijdu.“ Pousmál jsem se. Konečně mě bylo líp. Prostě jsem potřeboval den klid a bejt jako nějaká trapka.

Tak a teď asi poslední a zásadní věc, která se udála a pak už budu pomalu s mojím vypravováním končit. Přišel jsem k Ryuuovi. To odpoledne bylo už od rána zataženo. Mě to ale nijak nevadilo ba naopak. Prostě mi to vyhovovalo. Zazvonil jsem a Ryuu mi otevřel. Šli jsme do obýváku a tam seděli na gauči a pustili si nějaký film na DVD. Byl docela pěkný, takový napínaví a hodně se tam střílelo. Ryuu ho byl dopoledne půjčit. Bylo vidět, že jeho ten film bavil hodně. Ovšem pořád se ptal, jestli dobrý. Jestli mě to baví a tak a já vždycky přikývnul. Nechtěl jsem ho nějak zklamat tím, že bych řekl, že je to jen stupidní střílečka, která to s prominutím aspoň chvílemi byla. Tak jsme asi dvě hodinky zabili jen tímto sledováním filmu, ale já se cítil dobře, protože jsem se mohl na Ryuua lepit. Jo no, dělal jsem to. Prostě jsem se na něj naplácnul. Cítil jsem se trochu jako vlezloun, ale na druhou stranu Ryuu byl asi rád. Když film skončil, najednou bylo trochu trapného ticha. Já osobně neměl ani páru, co mu mám povídat a on byl asi taky dost nervózní.

„A co, už se těšíš do školy? Je před tebou poslední rok ...“ „No, ani ne ... asi to bude dost záhul, ale snad to zvládnu a snad se i dostanu někam na vejšku, aby doma měli radost. A co ty? Já se tě vlastně nezeptal, co děláš za školu? A jak Ti to jde? A jaký to tam je? A v jakým ročníku jsi?“ Jsem to na Ryuua vychrlil. On se pousmál a sednul si vedle mě. Než začal mluvit, tak zapnul potichu rádio, aby nebylo úplné ticho a na všechno mi odpověděl. „Tak já dělám školu se zaměřením na matematiku ... ale čísla mě vůbec neberou, ale šla mi a naši mě tam jednoduše strčili. Jinak tenhle rok, pokud to zvládnu, tak bych měl končit.“ „Aha ... to by si pak začal makat ... a ... už by si byl jako pravý dospělý.“ Řekl jsem trochu sklesle, začal jsem si uvědomovat, jak je náš vztah (nebo, co to máme) nerovný. „Prosím tě ... neohlížej se na věk ... to totiž nemá cenu.“ Pak mě objal a začal líbat a chtěl mě zatáhnout do postele. „Ty si mě zase pozval jen kvůli tomu?“ To ho asi dost zarazilo. „Ne ... já jen ...“ Pak mě pustil a sednul si stranou. „Promiň, jestli to tak vypadá, ale já myslel, že v tomhle zase až takový problém není.“ „No ... ne ... Já jen ... Promiň.“ Sem se zase začal cítit jak ten největší blb. Seděl jsem vedle sexy kluka, který měl na sobě nějaký volný kraťasy a dokonce v tmavě hnědé barvě a bílé tílko, kdy měl odhalené svoje boží ruce, kterýma na mě chtěl chmatat a já ho zastavil. Co to se mnou je? „Dáš si něco sladkýho? Máme v lednici zákusky.“ „Jo, rád.“ Kývnul jsem. Ryuu se teda vzdálil a donesl jeden čokoládoví a vanilkový mini dortík. „Který chceš?“ Vybral jsem si ten čokoládový a tak na Ryuua zbyl ten druhý. Seděl jsem tam a cpal se a nic jsem neříkal. Co si asi teď myslí ... naštvanej nevypadá, ale prostě ... se vždycky musím zachovat, jak malý děcko ... *chjooo* ... je to na nic ... Než jsem se nadál, dortík byl ve mě, ale byl jsem celej upatlanej. Ryuu naproti tomu ho ještě ani nedojel a nikde nic ani nebylo vidět. To je tím, že při jídle moc přemýšlím! Vstal jsem se slovy, že se dojdu umýt. „Jo, jen běž ... víš, kde je koupelna.“ Přikývnul jsem a šel po schodech nahoru. Tam jsem zabočil do těch dveří a začal na sebe cákat studenou vodu. Co to se mnou jen je? Prohlížel jsem se v tom zrcadle a viděl jsem zase jen toho divnýho kluka. Asi jsem se tam musel zdržet nějak dýl, než jsem plánoval. „Sora-kun ... stalo se něco?“ Uslyšel jsem klepání. „Promiň ... jen jsem se asi zamyslel.“ Vysvětloval jsem.

Pak jsem šel s Ryuuem zase dolů do obýváku, ale on řekl, že půjde do kuchyně udělat něco k večeři. Přitom byl ještě čas na nějaký jídlo, ale asi netušil, co by jsme mohli dělat. Krom toho jednoho. Tak jsem tam šel za ním s tím, že mu pomůžu. „Tak jo ...“ Dal mi tam nějakou práci. Jsem se až divil, že byl v kuchyni tak zručný a sám šel ještě pro něco do obýváku. Nevím, co tam hledal, ale docela se tam zdržel. Když se vrátil, tak v ruce nic nenesl a vypadal divně. „Něco se děje?“ „Ne ... to je dobrý ... myslíš, že by si tady mohl půl hoďky počkat? Zatím bys to mohl dodělat ... Já ... já ještě skočím koupit něco k pití.“ „Ale vždyť ... tady je toho dost, ne?“ „Jenže ... to je rodičů.“ „Aha.“ Přikývnul jsem. Vůbec jsem nechápal, co se děje a nechtěl jsem se s ním hádat. „Tak já to tady dodělám ... přijď, co nejdřív.“ Usmál jsem se. „Jo ... hned jsem zpět.“ Nevím, ale zdálo se mi, jako by si ani nebral peněženku. Třeba jí měl už v kapse ... Moc jsem nad tím nepřemýšlel, docela mě zaměstnávalo to krájení, sekání a míchání. Jenže najednou venku začalo lít a začalo hodně bouřit. Kde jen ten Ryuu je? Už to bylo určitě dýl než půl hoďky a krámek tak daleko není. Proto jsem vypnul vařič a všeho nechal a chtěl mu jít zavolat. Když jsem si vzal do ruky svůj mobil, něco bylo jinak. To je divné ... já vždycky zamykám klávesy. To mi bylo opravdu divné. Tak jsem se podíval na nepřijaté hovory, ale tam nic nového, a tak jsem se juknul i do sms. Co to? Jedna byla od neznámého čísla. Tak jsem jí otevřel a už jsem pochopil, kam Ryuu tak pádil.

Předmět: Prijd do toho vaseho malyho hotylku ... jinak zavolam tvojim rodicu a vyklopim jim, co jejich synek vyvadi se sousedem po nocich. Cekam na tebe v pokoji c.3.

Když jsem to dočetl, srdce se mi rozbušilo. Co Ryuu provedl? a co ten hajzl? Rychle jsem se rozběhnul, nevzal jsem si nic. Jen ten mobil a utíkal jsem. Cestou jsem zkoušel volat Ryuuovi, ale nezvedal to. Venku bylo dost chladno a Já měl jen tričko s krátkým rukávem a plátěné kalhoty a žabky. V nich se mi sakra blbě běželo. Byl jsem celý od bláta a vody. Prsty mě studily. Byl jsem celý promoklý. Když jsem doběhl k tomu hotýlku, vtrhnul jsem dovnitř a ani se v recepci nezastavoval. Rovnou jsem utíkal k těm dveřím číslo 3. Co když se Ryuuovi něco stalo? To bylo jediné na co jsem dokázal myslet. Vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, co by rodiče řekly. Ne, toho jsem se v tu chvíli nebál. Když jsem vrazil dovnitř, Ryuu tam nebyl, ale ani ten parchant. Všude ale byl šílený bordel. Prostěradla byla pomuchlaná a na zemi rozbitá váza. Běžel jsem k recepci. Musel si o mě myslet, že jsem nějaký pošuk. „Kam šli ti dva kluci?“ Přitom jsem roztřesenou rukou ukazoval na ty dveře. „Ty parchanty jsem musel vyprovodit ... se tam začali rvát. Nevim kam šli.“ Jsem jen přikývnul, jako že rozumím a utíkal ven. Kam mohli jít? Venku hustě lilo a byly i blesky. Jsem se leknul, když zahřmelo dost blízko mě. Nakonec jsem se ale vzpamatoval a utíkal směrem k parku. Něco mě tam táhlo a udělal jsem aspoň na chvíli dobře. Byli tam. Oba tam stáli a mlátili se. „Nechte toho!“ Zařval jsem. Ryuu tam totiž ležel na zemi a tekla mu krev. To mě nejvíc vyděsilo. Zato tamten hajzel se jen tlemil a kopal do něho. Strčil jsem do ně. „Nech ho!“ „Kdo se nám to tu ukázal. Nejdřív si pošleš zachránce, a pak se tady ukážeš i sám.“ Ušklíbnul se. Mě byl tak nepříjemný, ten jeho odporný smích. Zamračil jsem se na něj, jak to jen šlo. Snažil jsem se netřást jak zimou, tak strachem. Teď jsem se nebál o sebe, ale o Ryuua, který tam ležel a moc se nehnul. „Sora-kun ... za to nemůžeš ... to je mezi mnou a jím.“ Řekl mi Ryuu a potom hnusně zakašlal. „Ne ... to je jeho vina!“ Naklonil se tamten a chtěl si do Ryuua ještě jednou kopnout, ale to jsem nedovolil. Navalil jsem se na něj a poprví jsem ucítil šílenou bolest. Kopnul mě do zad. Už jsem byl párkrát zmlácený, ale tohle byla jiná sorta. Zakašlal jsem a vykřikl bolestí.

„Co chceš?!“ Pomalu jsem se na něj otočil. Přitom jsem se pokoušel tvářit, jako že mě nic nebolí, přestože mě to šíleně bolelo. „Tebe mladej ... jsem Ti to už jednou řekl a teď by to bylo docela zábava ... Ryuu by se mohl podívat, jak se to má dělat. Určitě byl na tebe dost mírnej.“ Roztřásl jsem se. O čem to sakra mluví?! Ryuu se pomalu postavil a já taky. Nechtěl jsem, aby ho kvůli mě zabil. A tak i když nerad jsem si stoupnul před Ryuua. „Já už chci konec a jestli to tohle ukončí ... pak ...“ Nedořekl jsem, co chci udělat, ale věděl jsem, že to dělám jedině pro něj, ne pro toho hnusáka!

„Nepřibližuj se k němu!“ „Já ... já se už nechci bát.“ Zašeptal jsem. Kdyby se Ryuu mohl ještě rvát, tak by se nic nestalo, ale on už nemohl. Pršelo čím dál víc a tak mě tamten mě chytnul za ruku a někam mě začal táhnout. Ryuu tam stál a koukal, když jsem odcházel. Pak se rozběhl za námi, ale nohy ho neposlouchaly a upadl.

Zastavili jsme na odlehlém parkovišti. Nejspíš to bylo jeho auto. „Lez dovnitř!“ Tak jsem tam vlezl. Bál jsem se, co po mě bude chtít. Zabouchnul dveře a zajistil je, abych si neotevřel. Zadní sedadlo nebylo moc pohodlné ani prostorné, ale jemu to nevadilo. To, co se teď chvíli dělo, je moje velká noční můra. svlíknul si kalhoty a všechno, co tam měl. „Dělej!“ Seděl tam a chtěl, abych tu odpornou věc, strčil do pusy. Chvilku jsem odporoval, ale dlouho to nešlo. Bylo to nechutný. Moje pusa pro něj byla jen na zneužití. Držel mě pevně hlavu a pohyboval pánví nahoru a nahoru. Přirážel hodně moc. Bylo to nechutný a odporný a pak se tam vystříknul. Rozbrečel jsem se. Bylo to na mě moc. A to mi vlastně ještě nic neudělal a už jsem věděl, že jestli mě ho tam strčí, tak to asi nezvládnu. „Copak ... že brečíš? To ještě nic nebylo!“ Přitom se začal sápat na moje kalhoty ... k mému rozkroku. Rozepnul je a stáhnul dolů. Chtěl abych se otočil. Já jsem ale seděl a nedokázal se chvíli vůbec pohnout. Najedou mi sáhl do rozkroku a chytnul ho pevně do ruky. Vykřiknul jsem a začal brečet ještě víc. „Ne nedělej ... to!“ Pak jsem si všimnul těch klíčků. A ty se staly jediným mím cílem. Klíčky ... klíčky ... proč jsem s ním šel ... jsem idiot! Ležely tam na zemi, nevšimnul si, když mu vypadly z kalhot. Natáhl jsem se a vzal je do ruky. „Co to tam máš?!“ Chtěl se mi podívat do ruky, ale já se nedal! Kopnul jsem ho do rozkroku. Bylo to dost těsný! „Ty hajzele!“ Zaskučel a v tom jsem mu ty klíče vrazil do jedný ruky! Nevím, kde se to ve mě vzalo, ale začala mu týct krev. Vyrval jsem je zpět ven a pak jsem rychle přelejzal do předu abych mohl odemknout. Celý jsem se klepal, on se mezi tím vzpamatovával z tý bolesti. Nečekal to!

Zvládl jsem to! Klíčky nechal ve dveří a bosí a bez ničeho dole jsem vypadl z auta. Pořád pršelo a já měl stále jednu ruku od krve. Brečel jsem a klepal se. Rozhlížel jsem se. Dovnitř jsem už nemohl pro svoje věci, tak jsem tričko stáhl co nejvíc dolů a utíkal tím směrem, odkud mě přitáhl. Ale cítil jsem se tak strašně poníženě, že jsem moc daleko nedoběhl. U prvního stromu jsem si sedl na bobek a tričkem si zakrýval klín a koukal se, jestli neběží za mnou. Neběžel. Musel jsem z toho všeho omdlít, protože když jsem otevřel oči, Ryuu mě nesl v náručí a kolem pasu jsem měl jeho mikinu. Jak to jen šlo. Když jsem si uvědomil, že mě drží, rozplakal jsem se ještě víc a pevně se ho chytnul. „Promiň ... promiň ... promiň ...“ Vzlykal jsem. To byla totiž jediná věc, co jsem v tu chvíli zvládl říct.

PREVIOUS...
TO BE CONTINUED...


Zpět