Úvod | Informace | Recenze | Tvorba | Překlady | Diskuse | Odkazy

Prázdniny

+Isaaca+

Název:Prázdniny 5
Autor: Isaaca
Přístupnost: od 15ti let
Fandom: moje vlastní tvorba, jen inspirované vším možným, co jsem četla a viděla ...
Krátké shrnutí: Tak další kapitolka je tu. Tentokrát se můžete těšit na druhé, torchu jiné kissu


Ten večer jsem vůbec nepsal. Celou noc jsem seděl zabalený v dece a koukal do blba. Snažil jsem si ujasnit, co se to stalo, ale marně. Nic mi nebylo jasné. On mě líbal ... líbal ... on je kluk a líbal mě! To bylo to jediné, co jsem zvládl dát dohromady. Stále jsem měl ten zvláštní pocit a hlavně jsem se začal strachovat, co teď bude, protože, ač jsem si to nechtěl připustit, moc se mi to líbilo.

Myslím, že jste pochopili, jak jsem se cítil ... tak jdu dál. Ráno jsem celý nevyspalý vylezl z postele za zvonění budíku. Mamka někam musela jet a tak si natáhla budík, táta šel do práce a já zůstal doma sám. Seděl jsem pořád v pokoji, jako tělo bez duše, ale jen do chvíle, než někdo zazvonil. Leknul jsem se, protože mi bylo jasné, kdo tam bude. Ano, byl tam ON. „Ahoj.“ Snažil jsem se chovat, jako by se vůbec nic nedělo. „Ahoj.“ On se tak taky choval, ale on to asi nepředstíral, pro něj to byla „normální záležitost“. Nevím, co ode mně čekal, ale ničeho se nedočkal. Musím se aspoň Vám přiznat, že jsem se opravdu bál. „Půjdeš ven?“ Zeptal se. Pak se však sklonil ke mě blíž, přeci jen je vysoký a já jsem proti němu nízko. „Ty si nespal?“ Určitě byly vidět ty moje pytle pod očima. „Spal ...“ Ohradil jsem se, jako kdyby se dovolil zeptat na něco straaašně moc intimního. „Promiň.“ Rychle se mě omluvil. „Jenže vypadáš unaveně.“ Řekl. Jenže on to řekl tak krásně starostlivě. „Nechceš jít dál?“ Já blbec ho pozval. „Tak jo.“ Šli jsme do mého pokoje a sedli si na zem. Nalil jsem mu šťávu a sobě taky. Venku bylo už zase pěkný horko a tak jsem ještě otevřel okno, aby nebylo takový dusno. Ta atmosféra bohatě stačila.

„Můžu Ti něco říct?“ „O co jde?“ „O ten včerejšek.“ „Aha. Tak mluv.“ Snažil jsem se být strašně nad věcí, ale jen do oné chvíle. Do chvíle, než ON promluvil. „Seš na mě naštvaný?“ Zeptal se mě. Přitom se díval tak nějak ublíženě. V tu chvíli jsem se začal bát. Naštvaný jsem nebylo, spíš naopak, ale přiznávat se mi to nechtělo. Taky jsem nechtěl, aby se Ryuu cítil nějak špatně. Seděl jsem tam a mlčel. To umím dobře, to zvládám všude a za všech okolností. Jedou takhle jsem byl u zubaře a seděl jsem a mlčel, ale to bylo z toho důvodu, aby mi to tý pusy nestrčila vrtačku, ale to s tím teď moc nesouvisí. Takže jsem mlčel. On se na mě stále koukal. „Jestli ti to vadilo, slibuju, že už to nikdy neudělám, ale ...“ V tom ve mě hrklo. Nikdy neudělá ... on by to mohl opakovat ... mohli by jsme se zase líbat, kdybych chtěl ... ale chci to? Ani jsem si neuvědomoval, jak jsem byl trapnej a jak jsem to moc rozebíral v tý svojí hlavě. Když jsem se konečně osmělil a podíval na něj asi jsem vypadal jako nějaký zelený jablko. „Já ...“ „Neboj, budeme pořád kamarádi ... jsem byl špatný z jeho odjezdu, a pak si se pořád vyptával.“ Najednou jsem chtěl, aby se o něm nezmínil ani slůvkem. Tak jsem nakonec řekl něco, na co ani nevím, kde se ve mě vzala odvaha. „Jo.“ Vím, že to v tom kontextu zrovna jasný nebylo, ale já byl zmatený a tak jsem prostě vypípnul to jedno slovíčko. Ještě teď mi v uších zní to ticho, co chvilku nastalo. „Jo?“ „Líbilo.“

Jsem to řekl. To slůvko, kterého jsem se bál. Nikdy jsem se tak nebál přiznat, že se mi něco líbilo. On se pak usmál. To bylo snad poprvé, co jsem viděl, jeho tak přenádherný úsměv. Na té temné tváři se objevil a najednou už nevypadala tak drsně, i když byl zase celý v černém. Pak mě bez jediného varování objal. Opravdu mě k sobě přitiskl. Úplně jsem cítil, jak mu tluče srdce a cítil vůni jeho vlasů a kůže. Ani jsem nechápal, proč k němu čuchám, ale líbilo se mě to. Líbilo se mě, jak byl něžný. Cítil jsem jeho ruce, které jezdily po mích zádech a bylo to tak příjemné. Já jsem svoje ruce měl svěšené podél těla, protože on mě k sobě tisknul a v objetí svíral i je. Pak mě pustil. Najednou jsem zase netušil, co se stane. Kdybych byl holkou asi by to bylo jiný a nebo kdybych byl JÁ právě v této situaci s holkou asi bych po ní skočil. Já ale nechtěl, aby po mě skočil. Najednou jsem si začal uvědomovat tu situaci. Prázdný dům ... můj pokoj ... Já a On a JÁ ho pozval! Zalekl jsem se. Ale neměl jsem důvod. „Půjdeme ven?“ Nadhodil. Asi mu došlo, že se cítím trochu divně a tak zasáhl. „Jo.“ Jen jsem si vzal pantofle a šli jsme. Venku bylo hezky. Prošli jsme se. Šli jsme jen tak vedle sebe, nic víc, nic míň ... prostě jen tak normálka. Když v tom mu zazvonil mobil. Vím, cítil jsem to, že se leknul. Podíval se na displej a jen ho vypnul. „Proč si to nezvedl?“ Byl jsem hodně zvědaví, ale bylo mi to na nic. „Jen se mě s nikým teď nechce mluvit.“ „A semnou jo?“ „To je jiný.“ „Jak jiný?“ „Prostě jiný.“ Najednou však bylo po náladě. Jeden nezvednutý telefon a v tom se všechno začalo kazit. „No jak myslíš ...“ Kdybych neprovokoval, ale mě to ani jako provokace nepřišla. Jen jsem chtěl za každou cenu vědět, co se děje. „Promiň, ale myslím si ... že se ti nemusím z ničeho zpovídat!“ Řekl dost hnusně. Koukal jsem se na něj. Vím, že jsem se neměl vyptávat, ale on to mohl aspoň trochu objasnit. „Vždyť ne!“ Odseknul jsem uraženě a vydal se rychlím krokem kupředu. On tam zůstal stát a pozoroval mě, jak naštvaně jdu. Pak mě však doběhl. Nic neřekl, ale doběhnul mě. Jenže ten celý den byl pak tak nějak divný. Já jsem nakonec řekl, že jdu domů a nechal jsem ho ať si jde na koupaliště sám. „Promiň, ale ještě něco musím udělat.“ Vymyslel jsem si. „Aha.“ On se nevyptával. „Ahoj.“ „Čau.“ Pak se otočil a svléknul si tričko a šel k vodě. Ještě jsem se na něj jednou otočil. To jsem ho viděl, jak si sedá na lehátko a hned k němu přibíhá kupa holek.

Jsem na nic ... na nic ... na nic ... To jsem si opakoval a šel. Nešel jsem ale domů. Sednul jsem si do parku a právě v tom okamžiku začaly všechny ty hrozný věci, který jsem prostě nechtěl, aby se někdy staly a o kterých se mi bude těžko mluvit.

Seděl jsem tam a někdo mi poklepal na rameno. Otočil jsem se a uviděl kluka. Hned na první pohled mi došlo, že to je ten, jak přijel za Ryuuem. „Ahoj ... jak se jmenuješ?“ Optal se mě. Vůbec jsem nechápal, proč na mě mluví. „Co ti je potom?“ Nechtěl jsem se s ním bavit. „Chci si s tebou promluvit a snažím se bejt zdvořilej.“ „Mi se snad známe?“ „Myslím, že máme společného známého.“ Najednou jsem začal spolupracovat, místo toho, abych odešel. „Asi jo.“ „Aspoň, že si začínáme rozumět.“ Měl takový divný úlisný výraz, když se ke mě naklonil. „Seš pěknej kluk.“ Přitom mi rukou přejel po tváři. Jsem se leknul a ucuknul. „Ty se mě bojíš? Se divím.“ Pak se trošku zachechtal. „Já už radši půjdu!“ Vyšmejknul jsem se a snažil se odejít. „Já vím, že ses s ním včera líbal ...“ Ve mě hrklo. „A co?!“ Chtěl jsem být nad věcí. „Nehraj si na drsňáka, vůbec Ti to nesluší.“ Pronesl a myslel si, že je strašně cool, jenže on byl. „A co po mě teda chceš?“ „Co já jen po tobě můžu chtít ... hmmm ... asi aby si nechal mího kluka napokoji. Nevadí mi, když má kamarády, ale ty už nejsi jen jeho kamarád a to se mi nelíbí.“ „On říkal, že jste se rozešli.“ Dodal jsem na objasněnou. „To ti řekl? To se musel trochu splést ... nejspíš tě chce jen do postele.“ Dodal, jako kdyby to byla jen nějaká rutina, něco, čeho by měl dosáhnout. „Taky říkal, že si odjel.“ „A vidíš, jsem tu.“ Najednou jsem měl ve všem zmatek. Takovej ohromnej bordel a netušil jsem, co s tím. Koukal jsem se na toho tvrďáka předemnou a uvažoval, jestli lže a nebo mluví pravdu. „Víš, co mladej, rozmysli si pořádně, co teď uděláš. Já už musím jít.“ Najednou jsem byl zase sám. Stál jsem jako kůl v plotě a koukal na toho cizáka, jak odchází. Opravdu mě to všechno moc ranilo. V hlavě jsem měl ohromný zmatek. Lže mě Ryuu? Netušil jsem, ale musel jsem si to ověřit.

Celý den jsem už nic nezvládal udělat. Jen jsem seděl před domem a pozoroval kolem jdoucí. Najednou šla kolem Yumi. Beze slova se posadila vedle mě. „Ahoj.“ „Ahoj.“ „Ještě se na mě zlobíš?“ „Už ne.“ Usmála se. „To jsem rád.“ „Já taky ... už mě nebavilo tě ignorovat. Něco se děje?“ „Ne.“ „Ale no tak ...“ „Je to jen taková blbost.“ „Tak mluv!“ „No jo.“ „Myslíš, že mi tvůj brácha mohl kvůli něčemu lhát?“ Zamyslela se. „To nevim, ale možný to je. Jenže on většinou říká pravdu.“ „Se kvůli němu trápíš?“ „Nee~!“ Rychle jsem se ohradil. „No jak myslíš. Můj brácha už má za sebou hodně vztahů. Ale ten poslední byl takový nejbouřlivější.“ „To v jakém smyslu?“ „Nooo~ Často se hádali, opouštěli a zase vraceli k sobě. Ani nevím, jak na tom je teď.“ „Aha.“ „Promiň, jestli jsem řekla něco, co se ti moc nelíbí, ale to je můj brácha.“ Mlčel jsem. „Jinak je to hodnej kluk. Jen naši nechtějí přijmout, že randí s klukama.“ „Aha.“ Byl jsem z toho docela špatný. Rozloučil jsem se s Yumi a ještě se šel projít. Nebyla nálada na vyptávání se matky a ani vítání otce. Už by nejspíš byly doma.

Tak jsem zase skončil v praku. Nejhorší u nás je to, že se jen tak nikam nedá jít. Natáhl jsem se na lavičku do stínu a relaxoval. Chvilku jsem dokonce uvažoval nad tím, že bych se zase jednou měl podívat na učení, ale tyhle myšlenky se po chvíli ztratily. Zase jsem se posadil a v tom, jako nějakou náhodou se ukázal Ryuu. „Všude jsem tě hledal.“ „Proč?“ „Jen tak.“ „Hmm ... Něco potřebuješ?“ „Ani ne. Jen se s tebou nechci hádat.“ „Ty se asi nerad hádáš, co?“ Chtěl jsem nějak navodit řeč na toho jeho. „To asi každej. Něco se stalo?“ Podíval se na mě a dost z blízka. „Možná.“ „Jak možná?“ „Ale jen ... mluvil jsem s Yumi a předtím jsem tady potkal toho tvýho ... takže mi je jasný, že neodjel a že s ním teda chodíš! Lhal si mi!“ Když jsem to dořekl, teda skoro dokřičel. Musel jsem působit, jako nějaká hysterka. Nevím, kde se to ve mě vzalo. „Ty si ho potkal?“ „Jo ... tady!“ V tom jsem chtěl vstát a odejít, ale Ryuu mě zase chytnul. Bylo to jiný než včera. Vypadal rozzuřeně a tak nějak jinač. „To bolí.“ Zacukal jsem rukou. „Kdy jsi ho potkal?“ „No, když jsem odešel od tebe ... a nedělej, že o něm nevíš!“ „Promiň.“ Pustil mě. „Ale já o něm opravdu nevím. Myslel jsem, že ten parchant odjel. Nebav se s ním!“ „On se se mnou začal bavit sám.“ „Aha ... a co povídal?“ Nechtělo se mi to moc rozpitvávat. „Nic zajímavýho. Jen nějaký žvásty.“ „Pojď sem.“ Chytnul mě a přitáhnul k sobě. Bylo to zvláštní, jako by se bál. Měl jsem z toho takový pocit a je mi jasné, že jsem se měl taky začít bát. Jenže já byl ťuňťa a pořádně si nic neuvědomoval.

Pak se mi podíval do očí. „Já Ti to musím říct. Miluju tě ... ale nic po tobě nechci. Nechci tě do něčeho tlačit a zatahovat. Jen mi prosím věř.“ Když dořekl tyto slova, byl jsem celý naměkko. Podíval se do těch jeho očí, které mě nikdy nenechávají chladného a pomalu se začal přibližovat k jeho ústům. Nevím, kde jsem získal takovou odvahu, ale udělal jsem to. Byl jsem u něj tak blízko. Naklonil se abych nemusel nikde hledat žebřík a levou rukou mi prsty zabořil do vlasů. Přidržel ji, kdybych přeci jen si to náhodou rozmyslel, ale já si to nerozmyslel. Prostě jsem cítil, že ho musím políbit. Zavřel jsem oči a pomalu se naše rty sešly. Bylo to jiné než včera. Bylo to víc vášnivé, ale zase to ztratilo kouzlo prvního okamžiku. Bylo to drsnější. Cítil jsem, že se o mě „nestará“ jako minule, ale bylo to něco odlišného. Toužil po mě. Touha, to je to správné slovo. Když my do úst vklouzl jeho jazyk, možná jsem se trochu zalekl, ale poddal jsem se jeho pohybům a snažil se mu vycházet vstříc. Ruce jsem dal kolem jeho krku a on je pomalu obě přesouval podél zad stále dolů. Tiskl si mě k sobě, jako by jsme se neměli nikdy odlepit. Pak se jeho ruce zastavily na mém zadku. Zmáčkl ho. Vím, že jsem přitom skoro vzdychnul a že mi bylo trapně. Navíc se mé dolní partie začaly nebezpečně dotýkat těch jeho a reagovaly na to. Jako tenkrát u něj v domě. Rudnul jsem a už jsem chtěl pomalu přestat. On mě však stále svíral a nepouštěl, až když jsem odtáhl hlavu. Vysunul jazyk z jeho úst. Než jsem to však stihnul udělat, špičku provokativně vsál zpět a pak jej uvolni. Byl jsem rudý až na prdeli a celý nesvůj. Bylo to krásný, ale co za tím stálo. Hádka. Jenže hádka o něco ... někoho ... hádka u které jsem stále nevěděl, kdo má pravdu. Jediné, co jsem věděl bylo to, že ho taky miluju. Že ho chci. Že už mě Yumi opravdu opravdovsky vůbec nezajímá. Že bych pro něj dokázal udělat první poslední.

„Hlavně s ním už nemluv.“ Upozornil mě ještě jednou. „A opravdu se nic neděje?“ Snažil jsem se na něj ještě jednou zapůsobit. „Ne. Ale opravdu jsem ho opustil a že neodjel, nevím ... nevím, co chce udělat. Jenže s ním opravdu není žádná sranda, to si zapamatuj.“ „Dobrá.“ Pak jsem byl ticho a stále ještě v šoku z toho tak odlišného, ale přitom nádherného zážitku.

PREVIOUS...
TO BE CONTINUED...


Zpět