|
|
|
|
|
|
Prázdniny
+Isaaca+
Název:Prázdniny 4
Autor: Isaaca
Přístupnost: od 15ti let
Fandom: moje vlastní tvorba, jen inspirované vším možným, co jsem četla a viděla ...
Krátké shrnutí: Pokud chcete vědět, jesli Ryuu Soru políbí pusťte se do další části.
Jak jsem stál před těma dveřma, pořádně jsem nechápal důvod, který mě žene k takovému jednání. Pak se otevřely ty dveře a stál tam Ryuu. Koukal se na mě a nic neřekl. Musel jsem začít sám. „Ahoj.“ „Ahoj.“ „Můžu dál?“ „No, tak pojď, ale Yumi je teď někde pryč.“ „Já jdu ale za tebou.“ „Aha ... a to proč?“ Co jsem měl říct, že nevím. To by vyznělo divně. „Jen tak.“ To vyznělo taky divě, ale to teď už řešit nebudu. Šli jsme do toho jeho pokoje. Cestou míjeli ten zpropadený obývák a kuchyň, kde jeho maminka něco vařila. Pozdravil jsem a pak jsem rychle vyběhnul schody.
Když jsme byly v tom jeho pokoji, nevěděl jsem, co dělat. Netušil jsem, co říct. „Sedni si.“ Ukázal na zem, kde mu leželo pár větších polštářů. Tak jsem si sednul. On si sednu naproti mě. „No nevím, když si za měnou nepřišel z nějakého určitého důvodu, proč si sem teda šel a co chceš?“ „Já ...“ Začal jsem koktat, jak ty holky v telenovelách, co máma sleduje. „Já ... já ... vlastně nevim.“ Pak bylo chvíli ticho. On nic neřekl a já se cejtil jak velkej trumbera. „Asi bych se ti chtěl omluvit.“ „Za co?“ „No nevim ... ale od tý chvíle, co si mě a tvou sestru viděl ... si se se mnou vůbec nebavil.“ „Aha ... to jsem si ani neuvědomil.“ Nevěděl jsem, jestli to myslí vážně a nebo to jen tak plácnul. „Aha ...“ Pak už jsem opravdu netušil, co bude dál. „Líbí se ti moje ségra?“ „Jo.“ „Chceš s ní chodit?“ „I kdybych chtěl, jsem to pěkně zbabral.“ „Aha ...“ „Jak si odešel ... tak ...“ „Tak?“ Bylo vidět, že je zvědaví, že sám nevěděl, co se pak vlastně stalo a ona mu to určitě neřekla. „Jsme se chtěli líbat ... ale udělal jsem pitominu.“ „Jakou?“ „Nějak jsem jí odstrčil.“ Řekl jsem a dost jsem se styděl. To se přece nedělá a kor tak hezký holce, jako je ona. Takové bohyni. „Aha ... tak proto je na tebe naštvaná.“ „Jo.“ Najednou se začal tvářit nějak jinak, nevím, jestli to byla jen moje představa a nebo pravda, ale prostě mi to tak přišlo. Ale asi to byla pravda, protože potom přišel opravdový šok! Ten šok určitě nic nepřekoná ... no možná jen ještě obrovitější šok. Tak k tomu, jak návštěva pokračovala.
„A líbí se ti teď někdo jiný? Nebo proč si jí odstrčil?“ „Nevím ... nějakej divnej reflex.“ „Ale ty si se už s dívkou líbal, ne?“ Tak při týhle otázce, jsem se málem propadnul. V tý chvíli bych radši seděl doma v pokoji a hrál nějaký pc hry. Co sem měl říct, jasně, že jsem začal lhát! „Samozřejmě ...“ Ještě jsem se zatvářil jak velký macho. „A to se ti ten reflx stává často?“ Začal vyzvídat. „Ani ne ...“ Znovu jsem lhal. „Aha.“ Pak v pokoji atmosféra pomalu, ale jistě začal houstnout. „Takže moje sestra má holt v sobě něco, co ti jí donutilo odstrčit.“ Jako by si srovnával nashromážděné informace. Na to už jsem nic neříkal a jen ho pozoroval. Jak jsem ho pozoroval, najednou jsem si uvědomil, tu změnu. Měl bílé tričko s krátkým rukáve. To byla ta změna. Jinak zase nějaké černé kalhoty a vlasy měl takové uplácnuté. Nevím, myslím, že mastné nebyly, spíš tak nějak učesané. Taky jsem si všiml těch jeho tmavých očí, když si mě tak zkoumavě prohlížel a řešil můj odstrkávací reflex. Moc jsem nevnímal, co říká. Jen jsem zaslechnul nějakou otázku. „Jo ... tak to skus.“ Vyžbreptnul jsem. Ani jsem netušil na co vlastně. Najednou, jsem dostal ten šok!
On se ke mě nebezpečně blízko přiblížil. Já koukal jak vejr, co se to děje. Chvilku jsem nechápal. Pak když šlo dotuhýho, mi to secvaklo. Jeho rty, najednou byly nebezpečně blízko těch mích. Jenže, on je kluk. V tu chvíli jsem však viděl jen ty dokonale přitažlivé rty, které se stále přibližovaly. Už, už se chtěli dotknout těch mích, když jsem zasáhl. Asi spíš zasáhl ten můj odstrkovací reflex. I když ten se mi teď moc nepodařil.
Strčil jsem do něj, to jo. Takže se oddálil. Koukal se na mě, těma kouzelnýma očima, když jsem vrávoral na těch polštářích a spadnul jsem na záda. Netušil jsem, co říct. On se usmál. Naklonil se ke mě. Jak se nakláněl, moc dobře si pamatuji, že jsem pevně zavřel oční víčka. Sklapnul jsem je a nekoukal se. Myslel jsem, že to opravdu udělá a já už bych se určitě neubránil. Jenže on to neudělal. Nebo ... udělal něco jiného. Sklonil se k mému uchu a pošeptal mě něco. „Promiň ... nechtěl jsem tě vylekat.“ Přitom jsem pomalu pootevřel oči, ale on byl stále tak blízko, že stačilo se jen pohnout a mohlo se to stát! Já se však nepohnul, ležel jsem jak socha a nehýbal se. On taky ne. Ale jen chvilku. Pak hlavu trošku natočil, ještě teď to vidím a cítím, jak se jeho rty, letmo dotkly mé tváře. Pak se posadil. Já tam ještě chvilku ležel, jako nějakej lazar a nevěděl, jak se zachovat. On ke mě natáhl ruku. Chytnul jsem se jí a pomohl mi se posadit. „Ne ... ty si se ještě nelíbal.“ Konstatoval, jako by to z mého chování bylo poznat. Asi bylo, ale tak vždyť ... on je kluk, tak to přece nemohol být, jako když jsem v takové situaci s dívku. Nevím, jak to vycítil, ale měl pravdu. Možná na to vlastní nějaký šestý smysl, jako ááá ten se už líbal a ten zase ještě ne ... nevim no. Tak jsem tam seděl se sklopenou hlavu a cítil se potupen.
„Z toho si nic nedělej.“ Uklidňoval mě. „Je to pěkný.“ Pak jsem se na něj podíval. Trochu se pokusil usmát, i když po tom, co se událo jsem nevěděl, jestli se to hodí. Chtěl jsem se ho zeptat, jestli se někdy on líbal s klukem, ale pak jsem radši držel jazyk za zuby. Co kdyby mi chtěl zase ještě něco předvádět. „Já už půjdu.“ Rychle jsem vstal a pádil ke dveřím. On mě k nim vyprovodil. „Já se zase stavím.“ Zavolal na mě a zamával. Já jen přikývnul a doma se snažil tvářit úplně normálně, přestože jsem se cítil úplně nenormálně.
Po tom incidentu jsme se začali zase často vídat, jen na Yumi jsem se vůbec neptal a ona se neptala na mě. Párkrát jsem jí potkal s nějakýma městskýma frajírkama, tak jsme se pozdravili, ale to bylo vše. Teď nastalo takové období, kdy jsem prostě netušil, co se děje a co se bude dít. Vše rozsekla jedna návštěva. Tohle období se moc popisovat nedá (navíc netrvalo déle jak 14dní), tak ho přeskočím. Upozorňuju, že za tu dobu se nestalo, ale vůbec nic divného ani nejmenší narážka na cokoli. Ta návštěva však změnila můj pohled úplně na všechno, ale taky jsem zjistil, že svět není jen místo, kde jsou všichni hodní. Je pravda, že jsem zažil nějakou tu šikanu, ale vše bylo v mezích. Teď co bude, se událo úplně něco jiného a pro mě nečekaného. A to dost! Moc se mi o tom mluvit nechce, ale když jsem slíbil, že řeknu vše důležité, tak to taky řeknu.
„Já dneska nemám čas.“ Oznámil mi Ryuu. Bylo mi jasný, že na mě nemůže mít čas skoro pořád. Jen jsem přikývnul a šel si po svým. Když jsem doma seděl u okna on prošel kolem našeho domu s někým cizím. Byl to nějaký kluk. Byl asi starší než on ale vypadal taky takovým drsným vzhledem. Pro sebe jsem si konstatoval, že má návštěvu a dál o tom nepřemýšlel, aspoň do chvíle, kdy jsem večer pořád seděl u toho oka. Ne že bych ho pozoroval, já čučel na monitor, ale nemohl jsem si nevšimnout, že vychází z domu. Jo nejprv jen tak šli, ale pak ten druhej, neznámej dal Ryuuovi ruku na zadek. To jako bylo bez pochyb. Chvilku jsem koukal, ale pak jsem se radši ukryl za závěs a sledoval je jak tajný agent. Nedalo mi to a musel jsem koukat. Prošli kolem mého domu a tu ruku jsem jasně viděl, pak když už jsem se chtěl věnovat svým záležitostem, nešlo to. Na rohu ulice se zastavili. Chvilku stáli. Ryuu se rozhlížel, ale já vidět nebyl. To ne ... ale stejně jsem se bál, co kdyby mě zaregistroval. Jak se rozhlídnul, tak pak políbil toho kluka. Nebo spíš ten kluk políbil jeho. To je jedno ... líbali se. Já na to nemohl přestat koukat a hlavně myslet. On je teplej! Před očima se mi odehrál důkaz, vše tomu nasvědčovalo a nebo spíš já si to namlouval, kvůli sobě. Teď to však bylo nepopiratelné.
V tu chvíli se mi zbortili všechny představy o Ryuuovi. Nevím, co jsem si myslel, nikdy nevypadal, jako někdo, kdo je „hodný“ a žije „správně“. Najednou jsem začal uvažovat, co se stane, pokud se pro mě staví. Jenže to po chvilce převládl úplně jiný a tíživější pocit. Bál jsem si to přiznat, ale byla to žárlivost. Nevěděl jsem, jak dlouho ho zná. Nebo co k němu cítí, ale něco určitě. Navíc za ním přijde a to taky něco znamená. Já jsem pro něj jen někdo bezvýznamný. Snažil jsem si namlouvat, že to tak má být! Ale v hlouby duše jsem věděl, že ne ... že to musí být jinak.
Dva dni jsme se vůbec neviděli a on vždy prošel kolem našeho domu s ním, bez jediného zazvonění a tak. Jenže třetí den se to změnilo. Zazvonil. Nevěděl jsem, jestli je s ním a nebo sám. Zrovna jsem byl totiž v kuchyni a ne u okna v pokoji. Rychle jsem otevřel a on tam stál sám. „Můžeš jít ven?“ Zeptal se slušně. „Jo.“ Tvářil jsem se, jako bych byl překvapený, že se vůbec stavuje. „Promiň, že jsem se teď nestavil ... měl jsem návštěvu.“ „Aha ... a jakou?“ „Kamaráda z města.“ „Aha ...“ Nato jsem opáčil. Nevěděl jsem, co víc říct a nechtěl jsem být vlezlí. Šli jsme do parku a tam se sesunuli na lavičku. Vypadal, jako by ho něco tížilo. „Klidně mi to řekni.“ Otočil jsem se k němu. „Ale to nestojí za řeč ... jen jsme se pohádali ... to je všechno.“ „Kvůli čemu?“ Začal jsem být zvědavý. „Promiň, ale to není tvoje věc.“ Jooo~ kdybych v tý chvíli tušil, tak bych hnedle neustoupil. „Promiň ... nechtěl jsem být vlezlí.“ Rychle jsem se omluvil a zmlknul. „A on teda odjel?“ „Jo.“ To si jistě myslel. Pak jsme tak všelijak kecali a já se po delší době zeptal na Yumi. „Ona si zase někoho našla ... neumí bejt sama ... není jako ty.“ To mě zranilo. No zranilo, spíš šokovalo, jak ví ... jestli to já umím. Je pravda, že jsem, ale není to zase až tak z mojí vlastní vůle není. Možná jen trošku, protože se pořád něčeho bojím. „Nemyslím to nijak zle.“ Rychle dodal, když si všimnul mojí zaražený tváře. Pak jsme se radši odklonili od vážných témat k filmům. To nám však moc dlouho nevydrželo.
Já jsem si musel rejpnout. „Ty s ním chodíš?“ Vystřelil jsem úplně od boku. V jeho obličeji jsem si všimnul změny. Hodně zvážněl. „Proč si to myslíš?“ Hned mu bylo jasné, na koho se ptám, přestože jsme těsně před mou otázkou probírali jak ten nový režisér něco točí. „Viděl jsem, jak se líbáte.“ Vysvětlil jsem. „Aha ...“ Byl zaražený. Nechtělo se mu o tom mluvit. „Promiň, to je tvoje věc.“ Rychle jsem zakroutil hlavou a dělal, že jsem nic neřekl, ale ta otázka vysela ve vzduchu, jako časovaná bomba. „Dřív jo ... teď ne.“ Vysvětlil mi. Já to teda moc nechápal, hlavně jsem nechápal to líbání, když spolu nic nemají. „Ono se s někým můžeš líbat a nemusíte spolu chodit.“ Vysvětlil mi. „Aha.“ Tím náš rozhovor hasnul. Najednou jsem zkazil tu atmosféru nadobro, ale já se musel zeptat. Potřeboval jsem to vědět. „Ale nemysli si, že jsem někdo, kdo se líbá s každým druhým nebo druhou.“ Jsem si všimnul, jak rychle dodal. V tom jsem si vzpomněl na ten náš skoro polibek. Věděl jsem, že v tom bylo něco víc. Možná, kdybych se tak nebál, byl bych teď v postavení, kdybych měl právo se na něco ptát. Takhle mám tak právo mlčet. „Promiň.“ Rychle jsem se omluvil a vstal. Chtěl jsem radši odejít, než vzniknou nějaký problémy. On mě však zadržel. Chytnul mě za ruku.
„Počkej.“ Otočil jsem se na něj. Vím, že jsem se hodně bál, co mi řekne. „Už se s ním, ale vidět nechci.“ Najednou mi chtěl vše vysvětlovat? Nechápal jsem. Já jen přikývnul. Jenže on mě stále nepouštěl. Postavil se a najednou byl těsně u mě. Cítil jsem jeho vůni. Takovou zvláštní, možná jsem si to jen nalhával, ale myslím, že voněl tak přírodně. Rychle jsem sklopil oči k zemi. Venku se už začalo stmívat a tak nás jen tak někdo nemohl poznat. Nevím proč, přitisknul mě k nejbližšímu stromu. Srdce mi tlouklo jak o závod. Div že nevyskočilo z hrudi. Jeho ruce se rozprostřeli na mém hrudníku. Skoro jsem nedýchal. Jen jsem ho viděl před sebou a nechápal. Nebo chápal, ale nechtěl jsem si připustit, že bych byl opravdu zamilovaný do kluka, ale tady už nešlo o žádné připouštění. Prostě to tu bylo. Nějaký ten cit, který mě ovládl. Naklonil se ke mě. Chtěl jsem ho odstrčit. On to poznal a chytnul mi moje obě ruce. Přitiskl je k tomu kmeni. Ne nijak silou, jen tak lehce. Nebránil jsem se. Najednou byl u mě. Zavřel jsem oči. Nevím, jestli se on díval nebo ne. Najednou jsem ucítil jeho ústa na těch mích. Líbal mě. On mě líbal! Chtěl jsem řvát, ale zároveň jsem si to užíval. Pak mě pustil ruce a já je svěsil podél těla. On mě stále líbal. Jen něžně. Nebyl nijak hrrr. Ani mi tam nestrkal jazyk a to se dělá! (xD) Pak se oddálil. Já pomalu otevřel oči. Koukal se na něj a cítil se hooodně trapně. „Pojď domů.“ Chytnul mě za ruku a vedl. Jen jsem přikývnul. Nedokázal jsem nic říct. Jen jsem šel vedle něj a on mě držel. Kdyby mě pustil, asi bych zůstal stát na místě a ani se nehnul.
PREVIOUS...
TO BE CONTINUED...
Zpět
|
