Úvod | Informace | Recenze | Tvorba | Překlady | Diskuse | Odkazy

Prázdniny

+Isaaca+

Název:Prázdniny 3
Autor: Isaaca
Přístupnost: od 15ti let
Fandom: moje vlastní tvorba, jen inspirované vším možným, co jsem četla a viděla ...
Krátké shrnutí: V této části se Ryuu moc na scéně neukáže, ale aspoň se zjistí, jak moc to bude Sorovi vadit.


Po tom divným rozhovoru jsem šel domů a nemohl vůbec usnout. Koukal jsem do stropu a přemýšlel. Chvílema jsem byl rudej až na prdeli, když jsem si vzpomněl na to v jeho domě. Takovej trapas! Ještě, že neměl doma rodiče. Potom ten divný večerní rozhovor. Co s ním je? Dost jsem se divil a pomalu jsem se začal bát dalšího setkání s ním. Ten divnej pocit v břichu mě nenechával klidnýho.

Další den jsem ho opravdu neviděl. Chválil jsem se, ale pak mi najednou z ničeho nic, bylo tak trochu smutno. No, smutno se to nazvat přímo nedalo, ale nevím ... Nikdy jsem nezvládal popisovat pocity. Nebudu to roztahovat. Neviděl jsem ho celý týden! Ano, týden! Chodil jsem kolem jeho domu, jako největší slídil ale nic. Když jsem zkoušel zvonit, tak otevřeli rodiče a jen řekli, že není doma. „A kdy se vrátí?“ „No, nejspíš příští týden.“ Odpovídali hodně moc nepříjemně a neradi, takže jsem to radši nechal být a staral se o svý. Yumi jsem taky neviděl, ale tak jestli neodjel ten její, tak to bylo jasný. Proto jsem se vrátil ke svému stereotypu. Seděl u pc nebo tv a koukal na blbosti. Kynul jsem jak buchta (to mi říká matka) a pak jsem spal. Jo a nebo četl. Ten týden mi přišel neskonale dlouhý a já nechápal, jak jsem to dřív vydržel. K vodě jsem nešel, i když sem byl vyháněnej, jak to jen šlo.

To vzdorování jsem ale nevydržel celý týden. jinak bych asi přišel o hlavu a tak jsem vzal ty svoje šílený plavky a šel. Jenže ne na koupaliště. Posadil jsem se do parku, tam jsem ho naposled viděl. Vůbec jsem nechápal, jak můžu přemýšlet o někom, koho skoro neznám. Seděl jsem tam a zavřel oči. Nechtělo se mi spát, ale spíš jsem jen odpočíval. Bylo poledne a sluníčko pražilo. Jsem se proto schovával ve stínu. Jak tak sedím a schovávám se, najednou mi někdo poklepal na rameno. „Aaa~ Znovu se potkáváme pane Ikuto.“ Byl to ten jeden od bazénu. Jejich „vůdce“. Má vypracovaný tělo, takže si myslí, jakej není machr. Prej už spal s pěti holkama, aspoň to všude roztrubuje, ale já tomu nevěřím. „Co chceš?!“ Vyjel jsem na něj docela nepříjemně, až jsem se zaleknul sám sebe. „Vystrkuješ drápky?“ Pak ztichnul a vážně se rozhlídnul. „Kde máš svého ochránce?“ Nadhodil provokativně. Nevěděl jsem, co mu na to říct. Neumím moc nikoho odpálkovávat a tak jsem byl tiše. „Neumíš mluvit?!“ Asi jsem tak vypadal. Jenže jsem myslel, že si jen rejpne a nechá mě být. To jsem se mejlil.

Nevim, co je na tom tak legrační, ale smál se, když mě chytnul za triko. Pak mě vytáhnul na nohy a strčil do mě. „Seš vadnej?!“ „Pán nám mluví ...“ Bolela mě ruka, ale tvářil jsem se jako by nic. „Dej si na mě pozor!“ „Proč ... proč to sakra děláš?!“ Už mě to sralo. „Co myslíš? Protože můžu.“ Myslel si, že když je z vlivný rodiny, tak může všechno a byla to pravda. Pokaždý, když si na něj někdo stěžoval, tak za to pykal nakonec on. Proto asi jsem taky ještě nic neřekl. Pak šel kolem mě a ještě si kopnul. „Příště mi nestůj v cestě!“ A jak se objevil, tak taky zmizel. Vstal jsem a sedl si zpět na lavičku. Tu ruku jsem si odřel a štípalo to a jak mě kopnul do nohy, tak jsem nemohl pořádně jít. Jsem se domů dobelhal. Všechny jsem ignoroval a šel se namočit do vany.

Měl jsem pocit, že to nebylo správně. Že se mělo něco stát. No, mělo se stát to, že by přišel Ryuu a pomohl mě. Jenže to se nestalo a já na něj začal být ještě víc naštvaný. Přestože jsem vlastně neměl jediný důvod. Jak jsem tak ležel v té vaně, začalo mi být horko. Najednou z ničeho nic, jsem si už podruhé připadal, jak ten největší teplouškej úchylák. Moje tělo znovu reagovalo a to jen, když jsem na něj myslel. Myslel jsem si, že asi budu nemocnej, nebo něco takovýho. Pravý důvod prostě nepřicházel v úvahu.

No, ten týden byl takový zvláštní, už se u něj zdržovat moc nebudu. Skočím rovnou na víkend, kdy se dole ozval zvonek. Běžel jsem otevřít a když jsem otevřel, stála tam Yumi. „Můžeš jít ven?“ Zeptala se a to mě! Jsem kývnul a šel. Nechtěl jsem vyzvídat, ale ona začala sama. „Mě opustil.“ „Kdo?“ „No ten můj. Ryuu ti o něm určitě říkal, neměl ho rád.“ „Aha.“ „Jo. No. Já tady nikoho neznám a jen jsem s někým potřebovala mluvit.“ „To je dobrý, tak mluv.“ „Dík.“ Usmála se na mě a jakmile se usmála, vypadala zase jako bohyně. Na tvářích se jí utvořily takové roztomilé dolíčky. Řekla mi jen to, že to nejdřív bylo dobrý, ale že se pak nějak pohádali a že odjel. Pak že si ještě volali, ale že to nakonec on utnul. Takže, že je teď sama. V tom okamžiku mi svitla jiskra v oku. Mám naději! A aby jste věděli, já tu naději opravdu měl, ale nechápal jsem, sám sebe, proč jsem jí tak promarnil. No, chápal, ale byl jsem pěkně zmatený. Procházeli jsme se po městečku a já se jen zmínil o jejím bráchovi, zajímalo mě, co s ním je. „Prej přijede v pondělí.“ „A kde je? Jestli to není nějak tajný.“ „Asi ve městě.“ „Aha ...“ Víc mi k tomu neřekla, jako by o tom nechtěla mluvit. Nebo snad nesměla. To jsem netušil.

Ten víkend jsme spolu strávili skoro celý. Když jsem s ní někde šel, cítil jsem se jak velkej KING. Prostě někdo. Když jsme procházeli kolem nějakejch kluků, všichni čuměli s jakou krasavicí to jdu. Jsem se vždycky zatvářil hodně vážně a bylo to. Byli jsme si takhle sednou v cukrárně na zmrzlinu. Přeci jen do tepla se to hodí. Já jak neohrabanec blbej jsem se začal vyptávat na Ryuua. „Promiň, já jsem asi trochu vlezlej, ale není on trochu divnej?“ Nevěděl jsem jak jeho „povahu“ popsat. „No nevím, co si představuješ pod pojmem divný ... ale brácha je takovej tichej, pořád někde zalezle nebo fuč. Rodiče neradi řeší, kam chodí a s kým se schází.“ „Aha.“ Pak jsem byl radši zticha a snažil se věnovat Yumi, ale to mi nehorázně přerušit ten hajzl. „Co tu chceš!“ Hned jsem se na něj obořil. „Tahová hezká slečna a je s takovým balíkem na zmrzlině.“ Jenže jsem se podivil, Yumi mě nedala. „A co seš ty?!“ Postavila se vyjela na něj. „Nějakej místní hejsek, co si myslí, že má všechno?“ Já tam seděl a koukal. Bylo vidět, že ho to rozčílilo. „Ještě uvidíš!“ Ukázal na mě a zmizel. „Já takový kluky nesnášim.“ Pronesla bohyně a tím mě uklidnila. Měl jsem opravdu šanci!

Po víkendu sem byl pozván k ní domů. No, moc se mě tam nechtělo, po tom incidentu, ale nakonec jsem šel. Její brácha ještě stále nepřijel a navíc jsem tam byl pozván večer! Doma jsem řekl, že jdu na chvíli ven a víc to nerozváděl. Zase jsem dostal něco k jídlu, ale toho jsem se zbavil cestou. Hodil jsem to do koše, nechtěl jsem vypadat nějakej balík s jídlem. Když jsem přišel, ONA mi otevřela. Na sobě měla nějakou krátkou skládanou sukýnečku a bílé tričko se srdíčkem na prsou. No, musel jsem se na ně kouknout. Pozvala mě do obýváku, kde byly připravené nějaké misky s jídlem a dvd. Byla to nějaká komedie. Já začal bejt pěkně nervózní v takovýhle situaci jsem se octnul poprvé. Dokonce mi nalila víno a sobě taky. „Klid ...“ Usmála se. „Jen se kouknem na film a budeme mít pěkný večer.“ Jsem si začal představovat nějaké prasečiny, ale musel jsem se soustředit, aby jsem to nepřehnal. Tak se koukalo a jedlo, ale to hlavní, proč tuhle pasáž vyprávím, teprve přijde. Když film běžel asi hodinu, začal jsem být připitý i ona byla veselá a začala být přítulná. Nejdřív jsem měl takovou tu úchylnou radost, ale ta mě po chvilce přešla. „Co je?“ Smála se na mě. „Líbím se ti?“ No, co jsem mě na tohle odpovědět někomu jako je ona? „Jo.“ Přikývnul jsem. Ale nějak jsem to říkal pod tlakem jejího přibližujícího se objemnějšího hrudníku. Najednou začala špulit rty a chtěla mě dát pusu! To by nastal převrat v mém životě, jenže on nastal i bez té pusy. Jak se tak blížila, vypadlo to jako ve zpomaleném filmu, něco se ve mě hnulo a já jí najednou políbit nechtěl. Jenže pak se navíc otevřely dveře a do místnosti vstoupila tmavá postava. Byl to Ryuu. Já tam přimáčknutý na opěradle s přibližující se Yumi a v tom tam vstoupil ON. Najednou jsem se cítil, jako bych dělal něco špatného. Navíc jsem si hned vzpomněl na ten náš podivný večerní rozhovor. Nevím, jestli se mně to jen zdálo, ale asi ho to trochu překvapilo. Pak se však zatvářil jak největší drsňák a jen pronesl strohou větu. „Nenechte se rušit.“ A zmizel ve svém pokoji.

Já sem se cítil strašně. Yumi jsem elegantně odšoupl (no moc elegantní to asi nebylo, ale pokusil jsem se to takzvanou elegantnost). „Promiň, ale asi by to teď nebylo nejlepší. Vždyť si se s ním rozešla teprve před chvíli.“ Snažil jsem se to na tohle namotat, ale přitom jsem nemohl. Moje tělo mi to nedovolilo. Když jsem ho uviděl vejít. Srdce se mi rozbušilo a myšlenky lítaly všude kolem. Byl jsem jako lapený v něčem, co jsem stále nechápal. Ona se naštvala. „Příště už ti šanci nedám!“ A ještě, aby se neřeklo, mi vrazila facku. Já jsem vstal a opustil jejich dům už podruhé jako zpráskaný pes.

Nevěděl jsem, jestli se se mnou bude Ryuu ještě bavit, i když jsem vlastně nic špatného neprovedl, ale věděl jsem, že jsem ho zklamal. Na Yumi jsem už ani tak nemyslel, ale to s Ryuuem mi stále nedalo spát. Proto jsem se tentokrát rozhodl dojít a zazvonit na něj JÁ, i když tohle nikdy nedělám. Prostě mi to nedalo.

PREVIOUS...
TO BE CONTINUED...


Zpět