Úvod | Informace | Recenze | Tvorba | Překlady | Diskuse | Odkazy

Prázdniny

+Isaaca+

Název:Prázdniny 2
Autor: Isaaca
Přístupnost: od 15ti let
Fandom: moje vlastní tvorba, jen inspirované vším možným, co jsem četla a viděla ...
Krátké shrnutí: V druhé části se začíná odhalovat víc věcí. Jaký trapas se uděje Sorovi s cigaretou? A pak jak se strapní na návštěvě u Ryuua to zjístíte v tomto partu xD


Pak už jsem měl ten den pokoj. Nic zajímavýho se už nestalo, co by stálo za řeč. Ovšem hnedle druhý den mám další příhodu. Šli sme zase ven. Bylo zase teplo a on byl zase v černém. „Ahoj.“ „Ahoj.“ Pozdravili jsme se. „Kde je Yumi?“ Nenápadně jsem vyzvídal, i když pímá otázka je příšerně nápadná, ale můj obličej se snažil tvářit lhostejně. „Pořád s tím svým. Ubytoval se tu v penzionu, a tak je u něj nalzlá.“ „Aha.“ Hnedle mi bylo jasné, co tam asi provádí. Nebo aspoň jsem si něco nepěkného představoval. Sáákryš! Byla škoda, že za ní přijel, jinak bych jí určitě zbalil. Aspoň jsem si to v tu dobu namlouval a na ten můj včerejší myšlenkový úlet jsem už nemyslel. Přisuzoval jsem to opravdu jen tomu, že mě zachránil, ale to byla moje mejlka.

Najednou se mu zase ozval mobil. Kdykoliv mu zazvonil, šel do ústraní. Jako já jsem nebyl zvědavej. Jen trošku. Jenže jediný, co jsem se dokázal dozvědět, bylo to, že s tou osobou nejspíš nechce mluvit. „Prosím tě už mi nevolej. Vysvětlili jsme si to myslím dost jasně ... nebo lépe řečeno, TY si mi to vysvětlil dost jasně!“ Pak naštvaně hovor típnul. Já se otočil a tvářil, jako že nic neslyšel. Jemu bylo jasný, že jsem to nemohl přeslechnout, ale nic neřekl, a tak se o tom nemluvilo. Vlastně jsme o tom jeho telefonování celkově dlouho nebavili. Možná jsem se ho tenkrát měl zeptat rázně, ale to já nikdy nezvládl. To je v tuhle chvíli, ale jedno ... musím pokračovat v tom, co že se teto den událo a pořád nepředbíhat.

On se pět zachoval hodně cool. Seděli jsme v parku pod stromem. On si zapálil. Já sem to nikdy nezkoušel, nebylo s kým a asi ani proč. Jenže jak jsem se koukal, jemu to fakt chutnalo. „Ty kouříš?“ Zeptal jsem se ho dost zvědavě. „Někdy ... hlavně, když se rozčílím.“ Pak mě bylo jasný, že si zapálil kvůli tomu telefonátu. Normálně vykouřil jednu a pak si hned zapálil druhou. Já na něj koukal jak nevycválanej puberťák, který to nikdy nedržel v ruce a kor v puse. „Chceš?“ Otočil ke mě tu jeho otevřenou krabku. Podíval jsem se tam na ten zbytek zabijáckých tyčinek (tak je nazývala máma) a jednu si neohrabaně vytáhnul. Pak mi hodil do rukou zapalovač, div mi nevypadl. „Už si někdy kouřil?“ Najednou se zarazil, když mě viděl, jak s tím vším zápasím. „Samozřejmě!“ Nemohl jsem se přece shodit. Konečně se mi to povedlo zapálit. Potáhnul jsem jako on, ale už ten kouř ze mě tak elegantně nevyšel. Začal jsem kašlat jak největší tuberák. „Nekouřil ...“ Zasmál se mi. „Neboj ... každej si to někdy vyzkouší ... a kdo ne ... ten lže a nebo krade.“ Moc jsem tu jeho přirovnávačku ke kouření nepobral, ale v tu chvíli jsem byl rád, že jsem se vzpamatoval z toho kašle. Pak jsem to zkusil ještě jednou a natáhnul jsem pomalu a nebylo to tak hrozný, jen mi to vůbec nechutnalo. Ovšem to jsem nedal najevo, byl jsem silenj! „Co, asi ti to moc nechutná.“ „Ne. Dobrý.“

Tohle byla moje první zkušenost s cigaretou, dopadlo to jako velký trapas, ale kdyby to tím skončilo, vůbec bych se nezlobil. On kouřil jednu za druhou a já pracně dokouřil tu jednu. Ovšem ráno jsem moc nejedl, což jsem pak začal pokládat za pitomost. Můj žaludek byl jako na vodě. Moc se mu to nelíbilo. Chtěl mě potrestat, za to, že ho tak ničím tou ďábelskou tyčinkou (takhle tomu taky říká máma). „Můžu se zeptat, proč jste se přestěhovali?“ „No ... rodiče chtěli vypadnout z velkého města a tady se zrovna prodával domek.“ „A ty si chtěl odejít nebo ne?“ „Chtěl, nechtěl ... nedalo se nic dělat. Zatím si nevydělávám, tak si nemůžu moc vymejšlet.“ Típnul elegantně cígo o roh lavičky a zahodil k ostatním do koše vedle. „Aha.“ „A co sestra?“ „O tý mě ani nemluv. Ta řádila jak pominutá. Málem nám padal strop na hlavu, ale přežili jsme to.“ „Tak to jo.“ Zasmál jsem se. Chvilku jsem vydržel takhle poslouchat, ale pak už to dál nešlo. „Promiň.“ „Co ti je?“ Podíval se na mě. Opravdu starostlivě. Dokonce ke mě natáhnul ruce, až tehdy a ani nechápu proč zrovna tehdy, jsem si všiml těch jeho svalů. Nebyly nijak velké, takové akorát. Pak jsem si všiml těch svejch tyček a začal se stydět. „Nějak je mě blbě.“ Potupně jsem se přiznal. „Z toho si nic nedělej. Trochu to rozchodíme, třeba se ti udělá lépe.“ Postavil jsem se na nohy a začal chodit. Hlavu jsem měl skloněnou k zemi a pozoroval tu písečnou cestu. „Proč ses se mnou vlastně začal bavit? Vždyť jsem mohl tvojí sestře vrátit tašku a tím to mohlo hasnout ... ani to, že bydlíme o dva baráky od sebe tě k ničemu nezavazuje.“ Ten konec vyzněl jinak, než jsem v tu chvíli chtěl, ale jak mi bylo blbě tam mi ty slova padala skoro bez rozmyslu. „No, přijdeš mi milej a někoho mi připomínáš.“ „Připomínám?“ Pak už na to nereagoval. Netušil jsem koho, že mu můžu připomínat, kdybych to v tý době věděl, nevim, jak bych se k němu dál choval. Asi jinak. „Už je ti líp?“ Zase se staral. Já jsem úplně mimo, když se o mě někdo zajímá. Mě se to normálně nestává, a tak jsem se cítil jako princ. To je možná trochu přehnaný, ale prostě dobře. „Ne.“ Stále se mi nechtěl žaludek uklidnit, až po chvíli to na mě přišlo. Rukama jsem přepásal pusu a odběhl k nejbližšímu keři a začal zvracet. Bylo to nechutný a nechápu lidi, co někomu při tom můžou asistovat. Proto jsem ale vůbec nepobral Ryuua. Přišel ke mě a tou jeho, jak už jsem v tu chvíli měl okoukaný, hezkou akorát svalnatou rukou mě začal konejšivě hladit po zádech. „To bude dobrý.“ Prohodil jako velký znalec. Taky že bylo. Vyblil jsem se a naráz se žaludek vzpamatoval. „Příště si radši nehraj na frajera.“ Poplácal mě po rameni. „Ono, kdo kouří, není zase až tak velkej frajer. Já to dělám, protože mě to uklidňuje a ne aby se za mnou někdo otáčel.“ Pak si dal svoje vlasy za uši a já se celej utřel kapesníkem. Ještě, že jsem to nevrhnul na sebe, nebo na něj. Bych se za to proklínal.

Pak jsme šli k nim domů. Nikdo tam nebyl a on, že mi něco ukáže. Když jsem vešel do jeho pokoje. Leknul jsem se. Všude spousta děsivých plakátů a takový celý to tam bylo tmavý. „Ty máš asi tu černou hodně rád.“ „Jo.“ Bylo to vidět opravdu na všem. „Co mi ukážeš.“ On otevřel skříň a vyndal elektrickou kytaru. „Hele ... to jsem si nedávno koupil.“ „Páni ...“ Jsem v tu chvíli ještě netušil, jak pěkně umí hrát. Dokonce skládá texty. to mě pak v budoucnu taky dost překvapilo. „Zahraješ něco?“ On si to zapojil a začal něco brnkat. Nějakou takovou pěknou melodickou hudbu. „Ty seš dobrej.“ Seděl jsem na jeho posteli a pozoroval ho jak hraje. Zavíral při tom chvílema oči a když začal jen tak lehce něco pozpěvovat, to byla pecka! Má tak boží hlas. Jsem se úplně rozplýval. Pak si sednul vedle mě. „Tak co, líbilo?“ „Jo ... moc.“ Jak jsem ho tak chválil a smál se, udělal jsem jednu chybu. Chybou byl ten smích. Já se moc nesměju, ale s ním jsem si nemohl pomoct, kor, když jsem se zakoukal do toho jeho obličeje. On se taky trošku usmíval a díval se na mě. Ty jeho oči na mě upíral až moc. Sakraš, proč to dělal. Takovej neskonalej trapas jsem ještě nezažil. Jsem kluk a on je taky kluk a když jsou dva kluci, tak by se nic takovýho s mým mladým tělem dít nemělo. Jenže jsem si nemohl pomoct. To v těch trenkách rostlo a rostlo a on to taky musel vidět, ale nic neřekl. Opravdu nic neřekl a tvářil se, jako když nic neviděl. To bylo zvláštní. Myslel jsem si, že si teď ze mě začne utahovat. Že už se nebudeme bavit jako kámoši, ale on prostě byl zticha a nereagoval na to.

„Kde máte ...“ Chtěl jsem někam utýct, ale s tímhle to bylo docela těžký. „Záchod je hned na chodě.“ Ukázal mi směr. Jsem se tam vyplížil a zamknul. Pak jsem nevěděl, co dělat. Ne, že bych to nikdy nedělal. Honíval jsem si ho doma často, ale tohle bylo jiný. Nejradši bych se tam oběsil, ale nevěděl jsem, jestli by mě po smrti zvadnul a tam jsem to radši zamítl a rychle si pomohl rukou. Cejtil jsem se strašně potupně. Nejradši bych to z vyprávění vynechal, ale to by pak nebylo komplet. Když jsem vyšel ven, stál za rohem. Úplně jsem se ho lekl a on taky vypadal nějak nesvůj. Nevím, co tam dělal, ale moc jsem doufal, aby mě neposlouchal.

„Už půjdu.“ „Tak jo.“ Vyprovodil mě a řekl, že se zase uvidíme. A měl pravdu, zase jsme se viděli. Hned ještě ten samý den večer. Zaťukal a otevřela zase moje matka. Zavolala mě, ale tentokrát se tak lhostejně netvářila. Byl čas večeře. Rychle jsem vysvětlil, že teď celá rodina jíme. No, celá rodina, to zahrnuje mě, tátu a mámu. Jenže ona si na to potrpí. On se jen usmíval. Zase se usmíval, proč mi to dělal? Určitě to bylo naschvál, teď je mi to jasné! „Já teda počkám, ale jak dojíte, přijď za mnou, budu v parku.“ „Tak jo.“ Sice jsem se ještě cítil doooooooooost trapně, ale přece jsem to nemohl nechat dát na sobě něčím poznat. To jsem nesměl, a tak jsem slíbil, že přijdu. Po úmorně zdlouhavé večeři, nebo mi to ten večer tak přišlo, jsem konečně vypadl. Bylo asi sedm hodin. Jindy sleduju v tohle dobu dokumetární seriál o sebevraždách. Má jen pár dílů a příští týden bude poslední. Tak ten dnešní jsem oželel a šel do parku. Venku tou dobou bylo ještě vidět, protože prostě bylo léto a to asi znáte Všichni, že je dlouho vidět. Navíc bylo pořád teplo, ale už ne takové a tak jsem si okolo pasu uvázal mikinu, pro nejhorší případy. Když jsem tam přišel, uviděl jsem ho už z dály. Jeho vysoké tělo se nedá přehlédnout. Opíral se tam o strom a zase kouřil. Když jsem k němu přišel. Byl cítit tím kouřem a já si uvědomil, že tu „vůni“ jsem z něj cítil i ten první den, co jsme se viděli, jen jsem si to neuvědomil. „Ahoj.“ „Čau.“ „Co si chtěl?“ „Nic, jen tak. Doma je dusno, a tak se mě tam nechtělo bejt.“ „Aha ... chceš o tom mluvit?“ „Ne. Dík.“ „A co Yumi?“ „Nic, do tý se nikdy nenavážej ... i kdyby s tím svým snad přišla do jinýho stavu a já nevím, co by se ještě mohlo stát.“ „Takže ... to dusno je kvůli tobě?“ „Jo. Ale dost o mě.“ „Co ... večeře dobrá?“ „Ani ne, ale musel jsem dělat, že jo. Jinak bych snad od stolu nikdy neodešel.“ „Nemáš hlad?“ „Ani ne.“ „Já jen, že jsem si musel vzít na cestu toasty a už opravdu do sebe nic nenacpu.“ Přitom jsem mu ukázal ten pytlík, co jsem měl schovaný za zády. Nejdřív jsem se o tom nezmínil, ale bral jsem to jako samozřejmost, protože pokaždé, když jdu večer ven, dostanu něco k jídlu. „Tak mi jeden dej.“ Jeden jsem mu podal a koukal se jak to pomalu jí. Na můj vkus se s tím až moc mazlil, ale když to vezmu z druhý strany, aspoň mu to slušelo. Zase! Zase na mě jdou ty myšlenky!!! A to jenom jedl!!! Co to se mnou je??? Začal jsem být nervózní sám ze sebe a to jsme se teprve viděli druhý den. Když se to tak vezme. Byla to krize a začal jsem mít pěkný zmatek. Najednou se mě zeptal na něco, co jsem nečekal, že se zeptá. „Líbí se ti Yumi?“ „Co?“ „No Yumi, moje sestra ... líbí se Ti? Že se na ní pořád tak ptáš.“ „Komu by se nelíbila.“ Rychle jsem opáčil, ale v tu chvíli jsem nevěděl, co vlastně říct. „Aha. Takže by si s ní nic mít nechtěl?“ „Možná ... vždyť jí skoro neznám.“ „To je taky pravda.“ „Já myslím, že je pěkná ... ale jako chápej, pořád to nedokážu vnímat, jako někdo druhej. Pořád je to jen sestra ... Myslíš, že kdyby si s někým chodil a najednou by přišla moje sestra, že se s tebou vyspí ... vyspal by ses s ní?“ V tu chvíli jsem byl jako zaražený. Říkal jsem si, co je to za divný otázky. Nechtěl jsem plácnout nějakou blbost, ale asi kdyby za mnou přišla, řekl bych jo. Jenže on říkal, pokud bych s někým chodil, to byla dost složitá představa, protože jsem s nikým nechodil. „Promiň, ale na to asi nezvládnu odpovědět.“ „Já myslel, že když se ti líbí, že by si to mohl zvládnout. Vezmi to hypoteticky.“ „No tak kdybych hypoteticky s někým chodil a toho někoho miloval, tak asi ne ... jsem strašpytel ... a nerad klamu ... ale kdybych tu dotyčnou nemiloval, tak asi jo.“ „Dík.“ Zase se usmál. V tu chvíli jsem nechápal, že se tím jen snaží zakrýt bolest, kterou cítil. Jak jsem se na něj díval, myslel jsem si, že je to jen bezstarostný rocker, který si občas uklidňuje nějakým tím cígem a doma to nemá nejlehčí, ale snad zase na tak zlý.

PREVIOUS...
TO BE CONTINUED...


Zpět