|
|
|
|
|
|
Nepříjemná lež
+Isaaca+
Název:Nepříjemná lež 14
Autor: Isaaca
Přístupnost: od 17ti let
Fandom: moje vlastní tvorba, jen inspirované vším možným, co jsem četla a viděla ...
Krátké shrnutí: Je to o chlapci, který nemá velké štětí, nemá peníze a ztratí i práci ... Co je ochoten udělat pro to, aby zvládl zaplatit ... ?
Druhý den se vzbudil tak jak ulehl. Pevně svíral Koueie. Trochu se leknul, ale muž, jež byl držen se jen usmál a bylo vidět, že je šťastný. Nebo aspoň není naštvaný. „Jak jsi dlouho vzhůru?“ Kuňknul Takumi. Kouhei se podíval na hodinky. Dlouze se zamyslel. „Nevím ... ono to utíká rychle, když můžu pozorovat tvůj obličej.“ Přitom ho pohladil. Aoyama zrudnul. Rychle se posadil. Seděl zády k ležícímu muži. „Už nejsi naštvaný?“ „Ne ... už na to nemysli.“ Uklidnil jej. „To jsem rád.“ Usmál se mladík. Vylezl z postele, a pak se na chvíli zarazil. „Ty si mě nesl do postele?“ Vypísknul, když začal přemýšlet, co se dělo. „Jo ... ty bys asi sám nedošel, byl jsi pěkně unavený.“ Na to už nic neřekl a zmizel v koupelně.
Kouhei se za chvilku omluvil, že musí na jedno jednání. „Tak jo.“ „Po něm už snad budeme mít klid.“ Dodal. Kdo ví, co tam bude dělat ... Zamyslel se Takumi. Nedalo mu to a tak se rychle dooblékl, ale Kouhei již nasedal do auta. Volat na něj nebudu ... Co mám dělat? Nakonec dostal nápad. V tu danou chvíli vypadal dobře, ale za pár chvil, by se za něj nejradši odstřelil. Nasedl do taxíku a nechal sledovat Kouheiovo auto. „Pane, ale tohle by se nemělo.“ Napomenul jej taxikář. „Já ... já jen s ním potřebuju mluvit.“ Jako by řekl na svou omluvu. Muž za volantem už raději nic neříkal, byl rád, že dostane zaplaceno a přestal vše ostatní řešit.
Auto zastavilo u nějakého velkého domu a tak taxi také. Takumi zaplatil a taxi odjelo. On se schoval za nedaleký sloup a viděl, jak Kouhei jde do onoho domu. Ve dveřích se objevil nejspíš komorník. Hmm ... kdo tam může bydlet? Začal být čím dál víc zvědaví a tak se nakonec připlížil těsně k vchodové bráně. Jenže to neměl dělat. Neuvědomil si, že tam budou postávat bodyguardi. „Co tady šmejdíš?!“ Jeden na něj vyštěknul. „Nic ...“ Rychle odpověděl. Přitom se pomalu narovnal a až zaklonil hlavu, protože onen muž byl opravdu vysoký. „Jen jsem ... jen ...“ „Půjdeš s námi.“ Než stačil jakkoli protestovat, muž ho držel za límec a táhl do domu. Ajaja to jsem posral ... Bál se, co se stane. Vedli ho přes kuchyň do obývacího pokoje. „Pane ... nějakej slídil!“ V obýváku sedl onen starý chlápek, kterého potkal v Kouheiově kanceláři. Kouei seděl naproti němu a když spatřil Aoyamu, vylekal se. „Co tu děláš? Pusťte ho!“ Rychle se jej zastal. Starý muž se postavil. Přešel k mladíkovy. „Tak to jsi TY.“ Přitom mu svou starou vrásčitou rukou přejel po tváři. „Kvůli tobě končí naše obchody ... hmmm ... nechápu, co na tobě vidí ... že by to mládí? Nebo umíš něco v posteli?“ Vypadal, jako by hodně přemýšlel. „Možná, že bych si to měl ověřit.“ Rukou mu sklouzl za tričko a přejel jednou rukou po bradavce. Na mladíkovy to za chvilku zanechalo stopy. „Je citlivý ...“ Pousmál se. Muž, který je držel aby se necukal, taky nezakrýval, že se mu to líbí. To už však u něj Kouhei stál a odtrhnul mu ruku. „Nesahej na něj! Je můj!“
„Promiň, ale v poslední době zkupuji hodně tvého majetku a nevím jestli nebudu chtít i jeho!“ „On není můj majetek!“ Zatřásl z mužem. Na to však reagovala další gorila. „Nesahejte na pana Hamau nebo uvidíte!“ Muž dal ruce stranou. „Pusťte Aoyamu! To co se děje je mezi námi. On s tím nemá nic společného!“ Rychle vysvětloval. Opravdu bylo vidět, že začal mít strach. To nebyla legrace a oni byli schopní mu ublížit. Navíc muž k němu získal určité nesympatie a tak by si je mohl chtít vybít. Takumi se začal opravdu bát. „O-omluvám se ... nechtěl jsem ... jen ...“ Sám nevěděl co říct na svou obhajobu a tak prostě žbrblal jedno přes druhé. Nagata byl na něj naštvaný, ale nedával to najevo, protože bylo nejdůležitější, aby se mu nic nestalo. Teď však bylo hodně těžké něco takového zařídit. „Pusť ho, prosím ... udělám, co budeš chtít.“ Dodal, pokorně. Bylo vidět, že se musí přemáhat. „Líbej mě ... před ním ať vidí, co dokážeš ... určitě si k němu něžný a tak, ale nezná to, když potřebuješ ráznou ruku!“ Muž se cítil potupně. „Ne, nedělej to!“ Vykřiknul Aoyama. „Prosím ...“ Měl skoro slzy v očích. „Pokud to neudělá ON ... odvedu si tě k sobě a pohraju si s tebou!“ Ukázal na něj prstem. „Ne ... na něj nesahej!“ Rychle se do toho vložil Kouhei. „Pojďme ale stranou ...“ Navrhnul. „Ty se před ním stydíš?“ Usmál se a políbil ho. Najednou měl všechno v hrsti. Muž se cítil jako velký pán, ale Nagata to tak nechtěl nechat. Nemohl to tak nechat, šlo o jeho pověst. Nejprve ho líbal, aby bylo vidět, že se „snaží“. Když však přicházelo na větší intimnosti, už muže znal dobře a povedlo se mu ho odlákat do vedlejšího pokoje. To však neměl na očích Takumiho a netušil, co se s ním děje. Dokud nevypísknul. „Nešahej na mě!“ Uslyšel další výkřiky o pomoc a nějakou ránu a nadávky.
„Nech je ... oni se spolu pobaví.“ Nadhodil postarší muž. Jenže najednou se ve dveřích objevil Takumi. Měl u úst krev a roztrhnutou košili, ale jinak mu nic nebylo. „Prosím, neděl to s ním.“ Skoro plakal. Hamao se začal smát. „To je ale oddanost.“ To neměl říkat. V Aoyamovi něco přeskočilo. Podíval se na muže a vší silou ho strhnul na zem. Muž se bouchl o roh stolu a najednou se všude objevila spousta krve.
Aoyama se k muži naklonil, sám se umazal od jeho krve. „Já ... já ho zabil!“ Začal hysterčit. „Ne ... jen omdlel.“ Rychle si sáhl Kouhei na jeho tep, který byl slabý, ale byl. „Já ... to jsem nechtěl.“ Začal plakat. Klečel tam a plakal. „Musíme rychle pryč, nebo budeme mrtví mi.“ Přehodil si jej přes rameno, když mu došlo, že Takumi se nepohne. Vyběhli zadním vchodem. Takumi bez přestání plakal. Navíc na sobě cítil tu krev a bál se aby muž opravdu nebyl mrtví, nebo nezemřel. „Promiň ...“ Stále dokola se omlouval. Kouhei už nic neřekl. Byl z toho všeho taky špatný. Nechtěl mu nadávat, ale ulevilo by se mu. Udržel své emoce na uzdě a rychle přemýšlel. „Už vím, co uděláme.“
O půl roku později.
Dneska mám výstavu, kdyby se Kouehi aspoň přijel podívat. Od toho incidentu ho neviděl, ale nemohl na něj zapomenout. Kouhei mu stále posílal peníze a někdy přišel i dopis, ale to bylo všechno. On mu nemohl odpovědět, protože neznal adresu. Stál v té velké síni ve které všude byly jeho obrazy. Byly temné. Většina z nich nevyvolávala nic pozitivního, ale návštěvníkům se líbily. Navíc se některé vydražily za nehorázně vysoké částky, ze kterými Aoyama vůbec nepočítal.
Když bylo i po té dražbě, byl večer a zavíralo se, někdo mu poklepal na rameno. „Ahoj umělče.“ Mladík sebou trhnul. „Kouehi ...“ Nevěřícně se podíval. „Ano, jsem to já.“ Objal ho. „Dnešek jsem si nemohl nechat ujít.“ Vypadal jako před půl rokem, jen měl ještě delší vlasy, které měl staženy do culíku. „Moc ti za všechno děkuju.“ Objal ho Takumi a přitom plakal. Vždy byl hodně citlivý a nezvládal takové situace. „Ale no tak ... už je vše dobré.“ „Jak dobré?“ Utřel si oči. „Vše je vyřešené. Pokud chceš, můžeš se ke mě nastěhovat.“ Aoyama skoro nechápal, co slyší. „Opravdu?“ „Ano, opravdu. Na nic se neptej a pojď si sbalit.“ Mladík jej poslechl. Sbalil si. Půl roku jako kdyby skoro neexistovalo. Při nich se stejně soustředil jen na studium a myslel na Kouheie. „Kam pojedeme?“ „Nech se překvapit.“ Nasedli do velkého tmavého auta a odjeli někam na venkov. Stál tam velký dům se zahradou a tam začali spolu bydlet.
Takumi se nikdy nedozvěděl, co Kouhei toho půl roku dělal a co se stalo s tím mužem, kterého shodil. Párkrát se na to ptal, ale sám měl strach z odpovědi. Nakonec se přestal ptát a soustředil se jen na to, co chtěl. Maloval a byl s mužem, kterého miluje. On si všímal jen jeho. Jednou za týden jezdil do města. Jak říkal, kvůli práci. Víc se Aoyama nevyptával.
KONEC
PREVIOUS...
Nepříjemná lež 1
Zpět
|
