Úvod | Informace | Recenze | Tvorba | Překlady | Diskuse | Odkazy

Nepříjemná lež

+Isaaca+

Název:Nepříjemná lež 13
Autor: Isaaca
Přístupnost: od 17ti let
Fandom: moje vlastní tvorba, jen inspirované vším možným, co jsem četla a viděla ...
Krátké shrnutí: Je to o chlapci, který nemá velké štětí, nemá peníze a ztratí i práci ... Co je ochoten udělat pro to, aby zvládl zaplatit ... ?


Pár dní probíhalo úplně nádherně. Takumi chodil do školy a jeho práce, co tam vytvářel se líbila učitelům. Začali jej vyzdvihovat, že je šikovný, přestože je zde jen chvíli. Potřeboval jen, aby mu bylo ukázáno, jak na to. Jenže tím, že se začal vyšvihávat, začal také být středem pozornosti. Začali si jej všímat jiní spolužáci. Dokonce se objevil ve školních novinách a chtěli s ním dělat rozhovor.

„Už jsem doma!“ Zakřičel a zabouchnul dveře. Kouhei právě seděl v obýváku a měl na stole rozložené nějaké papíry a moc si jeho veselé nálady nevšímal. „Nezeptáš se, co se dneska stalo?“ Nadhodil nenápadně. Kouhei zvednul hlavu, típnul cigaretu a podíval se na usměvavého Aoyamu. „Tak, co se stalo?“ „Tebe to, ale vůbec nezajímá!“ Odfrknul naštvaně mladík, protože jeho radost se tímto přístupem úplně zkazila. „Promiň, ale teď toho mám hodně ... Opravdu mě to zajímá.“ Přitom vstal a přišel k němu. Vzal jeho tašku a položil ji na zem. Objal ho. Z ničeho nic, takový on moc nebyl, takže se Aoyama zarazil. „Ty máš problémy?“ Podíval se na něj starostlivě. „Ne ... jen toho je teď moc ... promiň, ale vysvětlovat ti to nebudu.“ Odbyl jej a vydal se do kuchyně. Posadil se na židli a zvedl k němu hlavu. „Tak co, co se stalo, pane umělče?“ Takumui se začervenal. „Ještě nejsem žádný umělec, ale i tak ... chtějí dát dva moje obrazy do školní výstavy, ale oni tam vybírají jen TY nejlepší!“ Dodal. Kouhei se usmál. „To jsem rád, že Ti to takhle jde. Pojď sem ...“ Přitom rukou plácnul na stůl. Takumi se tam pomalu přišoural. Chvilku se na něj koukal a nakonec si sednul na stůl. Nagata k němu vzhlížel. Mladík nevěděl, co má dělat. Nakonec jednou rukou se začal prohrabávat v jeho delších vlasech. „Řekneš mi, když bude něco v nepořádku?“ Na to Kouhei nereagoval. Místo toho se hrnul k Takumimu poklopci. Rozepnul jej a chtěl ho začít uspokojovat.

„Počkej!“ Byl zaražen. „Já ... teď ne!“ Odstrčil ho a zamračeně slezl dolů. Zapnul si kalhoty a vzal svou tašku. Pak beze slova zmizel v ložnici. To musí vždycky chtít jen tohle! Začal se svlékat. Pak zmizel v koupelně. Vykoupal se vyšel trochu uklidněný. To už Kouhei seděl na svém místě a něco hledal v papírech. „Dneska asi nemá cenu s tebou mluvit ...“ Pronesl Aoyama, jako by do větru. Pak šel do kuchyně a umyl nádobí. Uvařil rychlí oběd a naservíroval jej na stůl. Najedl se sám, protože Kouehi nebyl schopný opustit obývák. „Dneska večer půjdu ven.“ Oznámil. „Kam?“ Na chvíli zvedl hlavu. „Jdeme všichni, kteří budeme vystavovat ... budeme si povídat o umění a tak.“ Kouhei ho moc nevnímal a jen přikývl. „Přijď brzo.“ Upozornil ho a zase se tam začal utápět v oněch lejstrech. Takumi jen zběžně odsouhlasil a než se Kouhei nadál, byl pryč.

„Konečně to je hotové!!!“ Oddechl si Nagata, když uviděl srovnané kupy papírů. Snad nebudeme mít ve firmě další problémy ... Když konečně opustil tyto záležitosti, pořádně si uvědomil, že Takumi odešel. Říkal, kdy se vrátí? A kam vlastně šel? Přemýšlel, ale jediné jeho slovo před odchodem si nemohl vybavit. Kouknul na hodiny a bylo něco po deváté. To ještě jde. Pro sebe se začal uklidňovat. Nakonec se rozhodl mu zavolat. Mobil vyzváněl dlouho, ale nikdo ho nebral. Že by neslyšel? Zkoušel to stále dokola, ale nic. „Proč jsem ho víc nevnímal?!“ Počkal ještě hodinu, ale když v deset nikdo ne a ne přijít, chtěl ho jít hledat.

Mezi tím Takumi byl stále s několika lidmi v malém podniku. Popíjeli a smáli se. Takumi neměl náladu mluvit s Kouheiem a tam mu to prostě nezvedal. „Kdo ti pořád volá?“ Zeptala se jedna dívka. „Ale ... nikdo důležitý.“ Mávnul rukou. „Tak proč to nezvedneš a neřekneš, že nemáš čas.“ Usmála se. „Nechci s ním mluvit.“ Odbyl dívku touto strohou odpovědí, ale to neměl dělat. „Tak já to zvednu za tebe.“ Než to dořekla, už držela mobil u ucha. „Co si přejete?“ Řekla zdvořile, ale za tímto se ozval opilecký výbuch smíchu. Kouehi už seděl v autě. „Kdo jste?“ „To není důležité.“ Odpověděla po uklidnění. „Je tam někde Aoyama-san?“ „Jo, jo je tu se mnou ...“ Kouhei už rudnul vzteky. „Dejte mi ho k telefonu!“ Zařval. Dívka se lekla a telefon zavěsila. „Je nevrlej!“ Hodila na Aoyamu takový ublížený pohled. On si raději rychle vzal mobil k sobě a vyšel ven na vzduch. Sakara, teď bude zase jen naštvaný! Dřepnul si před vchodem baru a koukal na projíždějící auta. Když konečně dostal odvahu, tak sám vytočil jeho číslo. Nagata to hned zvednul. „Kde seš?!“ Nečekal na jediné slovo. „V klubu „Art“.“ Chtěl mu to dále vysvětlit, ale nešlo to. Bylo poznat, že je naštvaný. „Počkej před vchodem za chvíli jsem tam!“ Aoyama byl sice naštvaný, jak na sebe, tak na něj a i na tu dívku, ale radši udělal, co mu řekl.

Opravdu, za chvilku tam zastavilo Kouheiovo auto. Když vystoupil, rozhlédl se a hned jeho pohled padl na dřepícího mladíka. „Proč si mi to nezvedal?!“ „Protože jsem Ti všechno řekl, než jsem odešel ... jestli si to nepamatuješ, to je tvoje chyba!“ Odpálkoval ho. Postavil se a šel si bez dalších slov sednout do auta. Na toto neměl Kouhei žádný argument. Jen se zamračil a sednul si na místo řidiče. Nenastartoval. Jen tam stáli, Aoyama měl stočenou hlavu na strnu, nechtěl se na Kouheie dívat. Ten ho tentokrát k ničemu nenutil. Chtěl by mu vysvětlit, co se ve firmě děje, ale to nebylo jednoduché. „Příště, až budu mít hodně práce, na tebe si udělám čas ...“ „Ono by stačilo, kdyby si chvíli vnímal, co říkám.“ Přerušil ho. „Dobrá, budu více vnímat.“ Pak se konečně rozjel. Tentokrát cesta proběhla bez jediného slova. Takumi nevěděl, co by mu měl říct. Proto raději mlčel a pozoroval ubíhající světla za oknem. Byla mu trochu zima a i když to nechtěl moc dát najevo, začal si mnout ruce a bundu více přitáhl k sobě. „Mám přitopit?“ „Není potřeba, už jsme stejně za chvíli na místě.“ „Aby si ještě něco znovu nechytl.“ Dodal a hned přitopil. Takumi se pousmál a dokonce cesty si užíval to příjemné teplo.

Doma neměl vůbec náladu spát v jedné posteli s Kouheiem. Dnešek byl celý divný. Jenže cítil k němu určitou povinnost. Proto se došel vykoupat a zalezl na svou půlku. Kouhei tam jen nakoukl, se slovy, že musí ještě něco dělat. Zhasnul a odešel do obýváku. Aoyama se zachumlal do peřin. Možná má v práci velký starosti ... vždyť ... on určitě dělá nějaký nezákonný věci! Jenže, to ... to by ho mohli i zavřít! Ne, ne, ne ... rychle kroutil hlavou. Musím se ho pak zeptat, co se opravdu děje! Jenže toto byla jedna z věcí na co se ho opravdu bál zeptat. Opravdu se ho bál zeptat, co v té práci se ještě děje. Stále o tom dokola a dokola přemýšlel. Nemohl vůbec usnout. Tak to řeknu takhle ... nee~ .... tak takhle ... Vůbec to nezvládal. Navíc viděl, že se v obýváku pořád svítí. Vstal. Pomalu vyšel z pokoje a nakoukl do obýváku. Uviděl tam spícího Nagatu. Ležel na gauči a na stole leželo ještě pár lejster. Potichu přešel pokoj a neodolal. Vzal jeden papír do ruky. Na většině z nich bylo spousta čísel, kterým moc nerozuměl. Prohlížel si je. Nějaké součty a červeně vyznačená čísla s mínusem. Že by krachoval? Radši ty papíry položil. Pak si tam všiml nějakých s textem a neodolal. Natáhl se pro ně a začal si je pročítat. Něco byly jen smlouvy, které rušil, ale ten jeden byl nějaký divný. Vypadalo to trochu jako výhružný dopis a upomínka. Čeho má nechat? Začetl se do toho. Stále stál zády ke spícímu Kouheiovi a četl. Sále tam bylo omíláno jedno jméno. Nějaký pan Hamao. Kdo to může být? Než došel k poslednímu řádku, který byl na druhé straně listu, byl vyrušen.

„Co to děláš?“ Uslyšel za sebou. Takumi se vylekal. Pomalu se otočil a papír přitom schovat za záda. To už však Kouhei stál a chytnul mu pevně ruku. „Auu~ to bolí.“ Zaprotestoval. „To se dělá, číst cizí věci?“ Vytrhnul mu onen papír. Takumi sklonil hlavu a přivřel oči, když viděl, že se mužův obličej k jeho přibližuje. „Omlouvám se ... ale ...“ „Jaký, ale?!“ Za řval. „Jen jsem chtěl vědět, co se děje ...“ Řekl na svou omluvu. „A proto se musíš hrabat v mích věcech?! A koukej se na mě, když s tebou mluvím!“ Napomenul ho. Takumi zvedl hlavu. Až teď si všiml, že se jeho oči začaly lesknout slzami. „Ještě bude PÁN brečet!“ Dodal opovrženě. Na to mladík nic neřekl. Nechtěl brečet, ono to prostě přišlo. „Omlouvám se.“ Dodal ještě jednou. Přitom chtěl vysmeknout ruku z jeho sevření, protože ho to začalo dost bolet, ale nepodařilo se. „Prosím, pustíš mě ruku ...“ Špitnul. Po dlouhé době měl z Kouheie opravdu strach. Ten mu jí však sevřel ještě víc a přitáhl ho k sobě. Koukal se do jeho očí a konečně viděl ten strach. Něco, co nechtěl, aby se stalo. Rychle jej pustil. Sklesle se sesunul na pohovku a sklopil hlavu. Čekal, že Takumi uteče do pokoje nebo něco takového. Takumi chtěl utéct, ale nakonec to neudělal. Sám si uvědomoval, že provedl něco, co se nedělá. Ovšem Nagatova reakce, byla podle něj přehnaná. Místo toho si sednul vedle něho. „Omlouvám se.“ Znovu zopakoval. „Já jsem se tě chtěl zeptat, ale když jsi tady spal a byly tu ty všelijaký papíry ... tak mě napadlo se podívat. Já vím, že je se to nedělá ... ale já se bál.“ Pak vstal a chtěl odejít do ložnice. Jenže Kouheiova ruka jej zadržela, ale tentokrát ne tak silným stiskem. „Ještě si sedni.“ Mladík provedl, co si Kouhei přál. Posadil se vedle něho. „Ono není jednoduchá mluvit s tebou o práci ... vždyť sám víš, že co dělám není nic příjemného. Když něco budeš vědět, můžou tě vyslíchat ... můžou po tobě něco chtít ... někdo TI může ublížit.“ Na to Takumi nedokázal nic odpovědět. „Teď řeším jednu věc, ohledně toho, že jsem se vykašlal na jednu osobu. U mě jsou často obchody propojené i s tím, co se děje v mém soukromí. On je teď naštvaný a takhle to dopadá. To je asi jediný důvod, proč jsem se s ním scházel. Určité služby jsem měl díky němu výhodné.“ Dodal a víc už k tomuto tématu neřekl. „Aha ...“ Takumi nevěděl, jak na to reagovat. On nebyl rád, co dělá, ale viděl, že co se kolem něho děje, není jednoduché. Z ničeho nic si položil hlavu do jeho klína. „Příště se tě na všechno radši zeptám.“ Dodal. Kouhei se začal prohrabovat v jeho vlasech a za chvilku ho k sobě přivinul jako nějakého plyšáčka. Takumi neprotestoval. Příjemně to hřálo. „Nepřesuneme se do ložnice ....?“ Nadhodil Kouhei. Jenže Takumi za tu chvilku klidu stačil zabrat. Konečně se trošku uklidnil. Tak ho muž vzal do náruče a přenesl. Cestou uslyšel nějaké žvatlání, že by tam došel sám. Jen se usmál. Položil ho na jeho půlku a ještě se chtěl dojít vykoupat, ale mladík mu to nedovolil. Držel se jej jako klíště. Tak se Kouhei vzdal a taky si hned lehnul.

PREVIOUS...
TO BE CONTINUED...


Zpět