|
|
|
|
|
|
Nepříjemná lež
+Isaaca+
Název:Nepříjemná lež 12
Autor: Isaaca
Přístupnost: od 17ti let
Fandom: moje vlastní tvorba, jen inspirované vším možným, co jsem četla a viděla ...
Krátké shrnutí: Je to o chlapci, který nemá velké štětí, nemá peníze a ztratí i práci ... Co je ochoten udělat pro to, aby zvládl zaplatit ... ?
Tato odpověď Takumimu dodala sílu a potěšila ho. Když to Kouhei vypustil z úst, vypadal hodně vážně. Oba se na sebe chvilku koukali, Takumi byl celý rudý a udýchaný, kdežto Kouhei vypadal aspoň podle mladého Ayoami neodolatelně. „A ty ke mě něco cítíš?“ Najednou se s klidným hlasem zeptal Nagata. To Aoyamu vyděsilo. Opravdu k němu něco cítil, ale říct to jen tak, nebylo jednoduché. Jestli něco cítím? Nakonec kývnul. Nevypustil jediné slůvko, jen kývnul. Pak ho ale odstrčil a utekl do pokoje. Co to vyvádím? Chovám se jak dítě! Nadával si. Muž stál a koukal se na zabuchující se dveře. Moc nechápal, co se stalo. Co jsem provedl špatného? Že by se jen styděl? Netušil.
Takumi zalezl do postele a schoval se celý pod peřinu, kde byla tma. Měl jsem mu říct, že ho miluju a že ... že ... se cítím špatně, když si mě vydržuje. Vypadá to, jako bych byl jeho hračka, přestože nejsem ... Povzdychnul si. Najednou uslyšel klepání. Nereagoval. Stále se snažil vydržet v tom ohromném nedýchatelném prostoru. Uslyšel otevření dveří a kroky. Kouhei se posadil na kraj postele a poplácal tu horu, vytvořenou z peřiny. „Ukaž se mi.“ Žádná odezva. „Vždyť jsem byl k tobě upřímný, co bys ještě chtěl?!“ Řekl trochu podrážděněji. Co bych chtěl? Nakonec odhrnul jeden roh a vykoukl svou hlavou. Ta byla zarudlejší ještě víc než předtím. Měl úplně pocuchané vlasy. Pramínky mu spadávaly do očí a díky tomu mžoural. „Já ... já ...“ „Co se stalo?“ „Když ...“ „Neboj a pověs mi to.“ Přitom z něho odhrnul celou peřinu. Takumi si kleknul. Koukal se na své ruce, které si začaly pohrávat s prostěradlem. „Já tě mám taky rád ...“ Pomalinku ze sebe vypravil. „Jenže ... takhle to vypadá ...“ Pak se zarazil. Jeho prsty provedly pár proplétaček. „Co jak vypadá?“ „Ty si mě prostě vydržuješ. Já se necítím dobře. Vím, že jsem na to kývnul, ale teď je to jiné ... ale já nemám peníze ... a ...“ Hlas mu klesl, netušil, jak to svoje blekotání zakončit. Kouhei mu nadzdvihl hlavu. Podíval se do jeho zelených očí. „Já tě tak neberu ... a můžeme začít vše brát jinak.“ Navrhnul, přitom doufal, že se Aoyama začne cítil lépe. Chtěl, aby mu bylo lépe a aby se pořád kvůli něčemu netrápil. On sám mu už ublížil až, až. Položil svou ruku na jeho hlavu a poplácal ho. „Teď si ještě lehni, bude lepší, ještě odpočívat, aby ti nevyskočila teplota.“ Pak vstal a odebral se ke dveřím. Než je zavřel, uslyšel tiché děkuji. Pak zabouchnul a posadil se zase na gauč. O všem začal hodně přemýšlet.
Musím na něj dát pozor, protože kdyby se rozneslo, že je pro mě něco víc, než jen „panenka na hraní“, mohl by být v nebezpečí. Začal si uvědomovat souvislosti se svou „prací“ a celkově svým životem. Moc dobře si začal uvědomovat, proč nikdy neměl vážnou známost, a proč vlastně začal spát s tím staroušem.
Navečer se Takumi znovu probral. Najednou ucítil něco krásně vonět. Podíval se vedle sebe a tam na stolku stál tác. Na něm byla miska s teplou polévkou a lísteček.
Musel jsem na chvíli odejít. Najez se a odpočívej.
Chvilku si prohlížel onen krátký vzkaz, ale nakonec ho odložil a pustil se do polévky. Byla dobrá a přišla mu k chuti. To uvařil? Dnes je den plný překvapení. Usoudil a jedl dál. Už ho to v posteli nebavilo. Vzal si peřinu radši sebou a přesunul se do obýváku. Posadil se na gauč a pustil televizi. Přepínal jeden kanál za druhým, ale nic ho nebavilo. Znuděně tam nechal nějakou pohádku, aspoň to bylo veselé oproti zprávám a jen tak seděl a koukal. Chvílemi jeho pohled sklouzl k hodinám a ke dveřím. Vlastně to byly dvě věci, které sledoval nejčastěji. Snad se brzo ukáže. Už bylo osm hodin večer a on stále nikde. No nic ...
Sklesle položil hlavu na polštář. Mohl mi aspoň zavolat! Naštvaně se zamračil a zavřel oči. Radši to zaspím. Umínil si a zavřel oči.Televizi skoro nevnímal a pomalu začal usínat. Na tom bylo poznat, že není ještě úplně zdravý, protože se cítil unaveně. Najednou přišel sen. Zdálo se mu něco nepěkného. Někdo ho honil a chtěl zabít. Takumi sebou házel, div že nespadl z gauče.
„Vzbuď se!“ Uslyšel, ale ne a ne otevřít ty oči. Snad po třetí výzvě sebou trhnul. Otevřel oči a posadil se. „Kde si byl?!“ Místo toho, aby se vzpamatovával ze snu, vyhrknul otázku na překvapeného Kouheie. Ten se zarazil. „Něco jsem si vyřizoval v práci.“ „Ale vždyť si mi nechával vzkaz, že za chvíli přijdeš.“ Zakňučel Takumi a přitom vypadal, jako nějaké malé štěňátko, kterému se stýskalo po páníčkovy. „Promiň, trochu se to protáhlo ...“ „Aha ...“ „Co se ti prosím tě zdálo? Celý si sebou házel ...“ Takumi se zarazil. „No jo ... to byl podivnej sen. Někdo mě tam honil a ... a...“ Zamyslel se. „Tak to je jedno, hlavně, že ti je už lépe. Půjdeme si lehnout.“ Aoyama přikývnul. Vstal a hodil si na záda peřinu. Přeběhnul do ložnice a lehnul si na místo, kde ležel předtím. Kouhei se vykoupal a jen ve spodním prádle si přilehl vedle mladíka. Takumi se k němu naklonil. Velice se mu líbila ta čerstvá vůně, která z vykoupaného muže byla cítit. Kouhei zhasnul, a pak se otočil na bok a jednou rukou objal Takumiho. „Nemusíš se ke mě tak mačkat, určitě smrdím potem ...“ Dodal na vysvětlenou. „Ne ...“ Jen odtušil Nagata a provokativně si přivoněl. Svými rty vtiskl jeden polibek na zpocené čelo a pak zavřel oči.
„Můžu ještě něco říct?“ Zašuškal Takumi, lehce směrem k jeho uchu. „Co je ... klidně povídej.“ „Já jen ... jestli nejsi moc unavený.“ „Mluv!“ Řekl rázněji. „Tak jo ... Já ... se takhle cítím, jako kdybych konečně někam patřil ... nebo prostě ... já jsem žil sám ... a jediné k čemu jsem večer mohl mluvit, jsem byl zase já ... a jediné k čemu jsem se mohl přitulit, byla deka. Tohle je něco ... něco, co jsem nikdy nečekal.“ Tato slova Nagatu zahřála u srdce. Ani ve snu ho nenapadlo, že by někoho mohl udělat tak šťastného, když se k němu může přitulit. Pousmál se a rukou ho pohladil po tváři. Přejel podél lícní kosi k bradě a políbil jej. Pak ucítil, že se něco s Takumim děje. „Nechtěl bys dokončit to, co jsme minule načali?“ Jeho ruka při těchto slovech sklouzávala k Takumiho rozkroku, který o to přímo žadonil. Nic sice neřekl, ale ani neprotestoval a tak ho Kouhei začal pomalu vzrušovat. Masíroval jeho úd svou rukou a přitom jej nepřestával líbat. „Já ... už budu.“ Zašeptal. Vystříkl přímo do té příjemné hřejivé dlaně, která ani potom nepřestávala hladit jeho mužství. Pak svou ruku přemístil k jiným spodním partiím a prsty pomalu vklouzával mezi jeho půlky. Svými ústy začal dráždit jeho ucho a vše dohromady mladíky přivádělo k neskonalé rozkoši. Pak již sám se osmělil a svlékl to jediné, co měl Kouhei na sobě. Své nohy dal obkročmo kolem jeho boků a s milencovou pomocí pomalu dosedl. Kouhei ho stále přidržoval a pomáhal mu, svými pohyby vycházel vstříc těm jeho. Takumi se opřel dlaněmi o Nagatova ramena. Přidržoval se jich a pohyby svou pánví se pokoušel zrychlit, když však uviděl Kouhei tu jeho nesmělou neohrabanost. Posadil se. Přitom jej k sobě tiskl. „Lehni si ...“ Zašeptal. „Ale ... já jsem chtěl ... aby...“ „Takhle je to taky dobré.“ Usmál se Kouhei. Pomalu Takumiho položil. Hlavu zabořil do polštáře, když ucítil jak do něj Kouhei znovu vniknul. Pak se vytáhl na lokty a snažil se užívat ten pocit. Cítil, jak se celý chvěje při dalším a dalším přírazu. Způsobovalo to, že v sobě cítil právě Kouheie. Pak vyvrcholil, znovu. Muž zrychlil ještě víc. Ten sladký hlas mladíka byl již nestálý. Vzdychal a nezvládl říct skoro jediné slovo, když ucítil jak muž, který jej svírá ve svých rukou dokončil svou námahu a také vyvrcholil. Přímo do něj. „Promiň.“ Sklonil se k mladíkovy a toto zašeptal. „Ne ... neomlouvej se.“ Otočil k němu hlavu, ale již se nepohnul. Přeci jen cítil, jak ho celé tělo bolí, ale stále se ještě vzpamatovával z toho vzrušení, co právě zažil. Kouhei si tedy lehnul a naposledy ho políbil, pak usnul.
Takumi usnout však nezvládl. Stále se mu vybavovalo, co právě zažil. Něco tak vášnivého. Pomalu se otočil a pozoroval ten spící obličej. Koukal se na něj dlouho, dokud se mu taky nepodařilo zabrat. Ovšem to už mohlo být něco k ránu.
PREVIOUS...
TO BE CONTINUED...
Zpět
|
