|
|
|
|
|
|
Nepříjemná lež
+Isaaca+
Název:Nepříjemná lež 11
Autor: Isaaca
Přístupnost: od 17ti let
Fandom: moje vlastní tvorba, jen inspirované vším možným, co jsem četla a viděla ...
Krátké shrnutí: Je to o chlapci, který nemá velké štětí, nemá peníze a ztratí i práci ... Co je ochoten udělat pro to, aby zvládl zaplatit ... ?
Venku pršelo a byla zima. V tu chvíli si toho však nevšímal, jediná věc, která ho zajímala, bylo zmizet. Nechtěl Kouheie vidět, po tom, jak se mu otevřel a jak se k němu choval. Štvalo ho to. Po chvilce venku byl celý promrzlý a mokrý. Kam půjdu? Rozhlížel se po tmavé ulici a přemýšlel, kterým směrem se vydat. Když se konečně zorientoval, vykročil směrem k městu. To je ještě daleko … Uvědomoval si moc dobře, ale nic se nedalo dělat. Neměl kam by se schoval a s ním v jednom pokoji zůstat nezvládl. Cestou se schovával pod střechy domů a snažil se vyhýbat kalužím. Když však uhodil hrom, tak se znovu leknul a skončil v nejbližší kaluži. To jsem to dopracoval! Máchal rukama kolem sebe, když se mu podařilo se postavit. Byl ještě víc promočený. To je naschvál! Konečně se mu podařilo dojít do míst, kde je lunapark. Oddychnul si, že se neztratil, ale stejně mu to bylo nanic. Venku byla stále tma ani měsíc nesvítil, zakrývaly ho mraky, ze kterých padaly ty ohromné kapky deště. Takumi cítil, že nezvládne ujít už moc daleko. Byl zoufalý a navíc přestával vnímat. Celý se jen třásl. Teplo … teplo … Zalomcoval bránou u parku a když si všiml, že dveře zase až tak nedrží, podržel si je a protáhl se. Bolelo ho po tomto akrobatickém kousku celé tělo, ale vyděl přístřešek a chtěl se aspoň schovat.
Kouhei vyšel ze sprchy. Chvilku se koukal na prázdnou postel, jako bez duše. „Takumi …“ Zakřičel. Nikde však nebyl. Rychle nakoukl na chodbu, ale tam byla jen tma. Co se stalo? Kde je? Rozhlížel se po pokoji a netušil. Nikde nebylo jeho oblečení, ale mobilní telefon ano. Musel ho tu zapomenout … ale kam zmizel? Sednul si na postel, ze které ještě cítil jeho vůni. V tom si všiml svého mobilu, byl tam jeden nepřijatý hovor. Proč mi volal? „Říkal jsem mu, že už je opravdu konec!“ Naštvaně vytočil jeho číslo. „No konečně … už pán umí mluvit?“ Ozvalo se hned po zvednutí. „Co tím chceš říct?“ „No, předtím si to položil … a nic si neřekl.“ Vysvětlil. „Co? …“ Hned mu však došlo, co se muselo stát. „Co si předtím říkal do telefonu?!“ „Jen jsem se ptal … jestli nejsi s tím děckem …“ Dodal docela nechápavě. Kouhei zmlknul, jen držel mobil u ucha a poslouchal, co mu muž na druhém konci povídá. On se naštval, proto utekl. Musím ho najít. „Už mi nikdy nevolej! Jednou jsem ti to řekl a už to nehodlám několikrát opakovat. Jestli toho nenecháš, budeš mít problémy!“ Pak zavěsil. Starostlivě se rozhlédl, vzal Takumiho telefon a rychle se oblékl. Vyběhl na chodbu a šel k recepci, kde klimbal muž, který jim dával klíč. „Promiňte …“ Naklonil se k němu. Muž se vylekal a podíval se na Kouheie. „Co se děje?“ Pak se zatvářil, jako když mu něco začalo být jasné. „Hledám toho kluka, co přišel se mnou.“ „Toho jsem si všiml, jak utekl ven. Než jsem něco stihnul říct, vyletěl jak střela.“ „To jste mě nemohl zavolat?!“ „Já se do cizích záležitostí nepletu.“ Odbyl ho. „No, to vám děkuju!“ Nagata se zatvářil dost nemile a vyběhl taky ven do toho slejváku. Nasedl do auta. Kam mohl jít? Vždyť to tady moc nezná. Nakonec začal objíždět okolí ve snaze, že na něho narazí.
Takumimu se podařilo vlézt do jednoho obchůdku v tu chvíli nepřemýšlel nad tím, jestli tam mají nějaký poplacho nebo kamery, hlavně chtěl do sucha. Zavřel se v tmavé místnůstce a všiml si, že zde jsou plyšáci. V tuto chvíli moc neuvažoval, přitáhl k sobě jednoho velkého medvěda a přitulil se k němu. Byl příjemně měkký a hladký. Zabořil do něj svůj obličej a začal plakat. Já sem takový blbec! Nadával si, protože na nic víc neměl síly. Navíc byl celý mokrý, oblečení se lepilo na jeho tělo a studilo. On se akorát stále víc mačkal na onoho medvěda a třásl se. Nakonec zavřel oči a usnul.
Netušil, jak to mohlo trvat dlouho, ale vzbudil ho nějaký neznámý hlas. „Pane, stávat.“ Pomalu otevřel oči, když se však pokusil postavit, nohy ho zradily. Sesunul se zpět na podlahu. „Jak se jmenujete?“ „Aoyama …“ Pracně vysoukal ze svých úst. Přitom stále svíral toho méďu. „Uhněte!“ Uslyšel nějaký drsnější hlas. Oči neotevřel, neměl na to sílu. Pak si připadal, jako když létá. Celý se houpal, ale přitom cítil známou vůni. Uklidňovala ho a i přestože se cítil mizerně, měl podvědomou radost. „To bude dobré …“ Promlouval ten známí hlas.
Posadil se. Byl celý zpocený, bolela ho hlava a hned si neuvědomoval, co se událo. Když pootočil hlavu, uviděl onoho plyšáka ležet vedle. Pak se v místnosti ukázal Kouhei. „Konečně si se probral.“ Tvářil se ustaraně. Sednul si vedle něho a přejel mu rukou po zpoceném čele. „Horečka ustupuje.“ Konstatoval a natáhl se ke stolku pro hrnek. „Napije se. Je to čaj, udělá ti dobře.“ Takumi nic neřekl a napil se. Pak se koukal na Nagatu a čekal, co mu ještě řekne, ale on nic. „Co se stalo?“ Chvíli se koukal na toho méďu a pak si vybavil ten telefon. Celý zbledl ještě víc a začal couvat z postele. „Počkej …“ Kouhei k němu natáhl ruku. „Omlouvám se … ale tamto nic neznamenalo. Já jsem mu řekl, ať mi už nevolá, že s ním nechci nic mít, ale to on nechtěl pochopit.“ „Lžeš!“ Vyštěknul Takumi, ale jen chvilku vypadal jak drsný bezcitný hoch. Po chvilce se mu z očí začaly řinout slzy. „Já se bál … byla mi zima. Já nevím, proč jsem to bral tak vážně … ale on … on řekl tak hnusný slova … řekl to o mě!“ Kouhei se k němu natáhl a objel jej. Přivinul ho k sobě a dlouho se snažil uklidnit jeho vzlykot. „K němu nic necítím.“ Když se Aoyama utišil, znovu stočil pohled k tomu velkému plyšáku. „Jsem ti ho koupil, když si se jej nechtěl vdát.“ „Nechtěl?“ „Celou dobu, co jsem tě nesl si ho držel a ne a ne ho pustit. Tak jsem ho musel zaplatit.“ Takumi zrudl. „Náhodou to bylo roztomilé a já byl šťastný, že tě našli. Hodně jsem se bál, když jsem nalezl jen prázdnou postel.“ Takumi se tvářil provinile. Nijak, ale na jeho slova nereagoval. Přitáhl k sobě toho méďu a lehnul si. „Já tě nechám ještě odpočívat. Pokud by si něco potřeboval, stačí jen zavolat.“ Usmál se muž a opustil pokoj. Mladík se zachumlal do peřin a zavřel oči. Usnout však nezvládal, vše se mu znovu odehrávalo. Viděl tu noc a měl stále ten zvláštní pocit. Proč jsem tak reagoval? To snad ne … Začal uvažovat nad svým jednáním a pocity. Já … já ho snad miluju! Pomalu, ale jistě začal mít jasno. To snad ne … tahového … Nejvíc ho vyděsilo, když si uvědomil, co je vlastně Kouhei zač. Jak se seznámili, a proč s ním je. Já nemůžu být s někým za prachy, když k němu cítím tohle … to nejde! Sám sobě začal být odporný. Věděl, že s tím něco bude muset udělat.
Druhý den už se cítil lépe. Teplota ustoupila a dostal chuť k jídlu. Dokonce vylezl z postele. Kouhei právě dřímal na gauči u televize. On není v práci? Podivil se nad jeho přítomností. Prošel kolem něho potichu, nechtěl jej vzbudit. V kuchyni si nalil sklenku vody a pořádně se napil. Pak se odebral na záchod. Když se vracel zpět do ložnice, nemohl odolat tomu pohledu, který se mu naskýtal. Přisedl si ke Kouheiovi a chvilku na něj bez hnutí koukal. Když se však muž začal probouzet, rychle vyskočil na nohy a chtěl utéct zpět do ložnice, kam měl původně namířeno. Nagata ho však zastavil. Chytnul jeho ruku a podíval se na něj. „Počkej.“ Takumi se zastavil a otočil. „Už ti je lépe?“ Zeptal se starostlivě. Mladík přikývl a chtěl se vysmeknout z jeho sevření, to se mu však nepodařilo. Kouhei se postavil a z ničeho nic ho objal. „To jsem rád.“ Usmál se a pak se přiblížil těsně k jeho ústům. Takumi čekal polibek, ale ten nepřišel. Byli jen velice blízko sebe, ale Kouhei se dál nepohnu. V tom si mladík uvědomil, že by byl rád, kdyby se pohnul. Celý rudý sklopil pohled a snažil se vypadat silně, to se však nedařilo. Kouhei mu prstem začal přejíždět nejprve po spodním a potom i horním rtu. Takumi, přestože se cítil trochu poníženěji, nevydržel toto dorážení a nechal prst vklouznout do svých úst. Začal ho ocucávat a přitom ho to dost vzrušovalo, když cítil, jak prozkoumává jeho ústa. Vzdychnul. Na to Nagata hned reagoval políbením jeho klíční kosti. Pak svou rukou sklouznul ke gumě od spodního prádla a zajel za ni rukou. Takumi cítil jeho prsty, jak sklouzávají mezi půlky. Nevěděl, co dělat. Vzdychal. Ovšem v tomto mu stále bránil Kouheiův prst. Díky němu měl stále pootevřená ústa. Nakonec ho vyndal. Byl celý od Takumiho slin. Pak, když jim nic nebránilo se začali líbat. Nagata ho nepřipravoval na žádný sex, jen ho dráždil. Líbilo se mu, když viděl jak si s jeho tělem pohrává.
V tom se něco v Takumim vzepřelo, musel se zeptat. Sice věděl, že mu stále opakuje to, že ho miluje, ale nezvládl mlčet. „Nemáš mě jen na sex?“ Řekl potichu. Muž se zarazil. Podíval se do jeho očí. Proč jsem se ptal, určitě jsem ho naštval. „Ne nemám.“ Odpověděl s vážnou tváří.
PREVIOUS...
TO BE CONTINUED...
Zpět
|
