|
|
|
|
|
|
Nepříjemná lež
+Isaaca+
Název:Nepříjemná lež 10
Autor: Isaaca
Přístupnost: od 17ti let
Fandom: moje vlastní tvorba, jen inspirované vším možným, co jsem četla a viděla ...
Krátké shrnutí: Je to o chlapci, který nemá velké štětí, nemá peníze a ztratí i práci ... Co je ochoten udělat pro to, aby zvládl zaplatit ... ?
Zbytek dne se jen procházeli a pak nasedli do auta. „Kam jedeš? Tudy se nejede domů.“ „Já vím.“ Usmál se Kouhei. Za chvilinku zastavil před malým hotýlkem. „Dnes budeme spát tady.“ Ten hotel vypadal velice luxusně. „Proč tady? To musí být drahý …“ Nadhodil. „Nedělej si s tím hlavu. Je to už rezervované.“ Vešli dovnitř. Nagata něco řekl pánovy za pultem. Pak si vzal klíček, který mu podával a šli. „Je to hned první patro.“ Řekl mladíkovy a dal mu svou ruku kolem pasu. „Co to děláš?“ „Nic … jen tě držím.“ „Vždyť se koukají …“ „Tak ať.“ Naklonil se k jeho krku a políbil ho. To Takumimu vykouzlilo nevídané zrudnutí. Rychle dovyšlapal schody a už stál přede dveřmi číslo 3. Muž odemkl a vešli dovnitř. Takumi koukal jak uvytržení. Tmavě červený koberec ladil k dřevěným stěnám a posteli s nebesy. „Udělej si pohodlí. Já objednám večeři.“ „Můžu se dojít vykoupat?“ Zeptal se Aoyama, jako kdyby byl malé dítě. „Jo běž … určitě tam bude župan, tak si ho klidně obleč.“ „Tak jo.“ Přikývl a ztratil se za vysokými, rytinami zdobenými dveřmi.
„Páni … “ Rozhlížel se jako kdyby byl v královském paláci. Ty kohoutky vypadaly zlatě a celkově to tam vypadalo velice čistě, až se bál jen pustit vodu. Nakonec se svlékl a stoupnul si do sprchového koutu. Zapnul vodu a užíval si její proud, který ho uvolňoval. Přitom se mu vynořovaly vzpomínky na dnešek. Byl krásný. Jediné slovo, které dokázal vymyslet, aby jej popsal. Namydlil se a pak vyšel ven. Utřel se do bílého ručníku, který vysel na věšáku a oblékl si taktéž bílí župan. Vyťapkal ven, kde už na pojízdném vozíku stály nějaké talíře s večeří.
„Nabídni si na co máš chuť.“ Ukázal na jídlo Kouhei. Přitom si nenápadně mladíka prohlížel. Vypadal tak roztomile s jeho mokrými vlasy a županem, který na mladíkovo tělo byl trochu větší. „Posaď se a dej si … já se taky zatím vykoupu.“ Aoyama nic neřekl, jen přikývl. Vybral si co se mu líbilo a posadil se na gauč. Gauč měl stejnou barvu jako koberec a byl doplněn ozdobnými dřevenými řezbami jako dveře a jako všechen nábytek v tomto útulném pokoji. Při jídle slyšel sprchu a uvědomoval si, jak tam asi teď stojí pod tou sprchou Kouhei. Úplně nahý Kouhei. To bylo asi poprvé, kdy na něj takto myslí a začíná ho to dost vzrušovat. Rychle tyto nemravné představy zahnal a jedl dál. Moc to však nešlo, když se konečně otevřely dveře a on vyšel. Krásně voněl a ještě měl vlhkou pleť. Najednou se mu vybavilo to, co mu prováděl v oné kabince. Nemohl dál jíst, ale ani se na něho koukat. Celý rudý odložil talíř a rychle se začal zajímat o vybavení pokoje. Prostě, aby myslel na něco jiného. „Copak se děje?“ Uslyšel těsně vedle sebe. „Nic … “ Rychle zakroutil hlavou. „Já myslím, že něco ANO.“ Kouhei se ho snažil vyprovokovat. Nechtěl být ten, kdo začne. Chtěl si to užít. Chtěl, aby to bylo jiné než tu noc, kdy ho nachytal v kanceláři. Posadil se na gauč a začal jíst. Přitom se stále díval na Aoyamau takovým nenechavým pohledem.
„Ao-chan … “ Nakonec zašeptal. On se na něj podíval. Takto mu ještě neřekl. Chtěl se začít čílit, ale nakonec to nemělo cenu, nevěděl, čím by mohl oponovat. „Nebo ti mám říkat Taku-chan?“ Mladík na to nic znovu neřekl. Muž nakonec vzal skleničku a nalil mu víno. Pak nalil i sobě a přiťukli si. „Tak pij.“ Pili a dost. Aoyama začal být celý rudí jako to víno a veselý. Jeho tolerance alkoholu nebyla moc vysoká a taky tak vypadal. Začal se uculovat. Válet na gauči a pil jednu sklenku za druhou. Nevěděl, kdy má dost. Nakonec se navalil na klín ke Kouheivi, jako nějaké koťátko. Natáhl ruce a dal mu je kolem krku. Přitáhl se a vysel na něm. „Chceš zlechata?“ Naklonil se k němu muž. Takumi se zamračil a našpulil pusu. „Necii~“ Zakňučel a pustil ho. Ovšem stále se neměl vstát a měl hlavu v jeho klíně. Pak jako kdyby do něj něco střelilo, vstal. Vzal si prázdnou skleničku a chtěl ještě nalít. „To už stačí.“ Podával se na něj Nagata přísněji. „Já … nejsem malý dítě … ještě chci!“ Zaprotestoval a už sahal po flašce, když jeho ruku zarazil. „Něco jsem řekl!“ „No jooo …“ Mladík vytrhl ruku ze sevření a odpotácel se do postele. Tam se zabořil do peřin a ležel. Kouhei si lehnul vedle něho. Koukal na něj a čekal, jestli nějak zareaguje. Mladík však jen zavřel oči a přitulil se k vedlejší postavě. Hlavu si položil na jeho hrudník a ruce obmotal kolem pasu. Najednou usnul.
To ne … Kouhei si uvědomil, že asi nic nebude. Proto zavřel oči a najednou usnul. V pokoji se však stále svítilo. Když se Aoyama probral, venku byla ještě stále tma. Nevěděl kolik jeho hodin a stále byl naplácnutý na cizím těle. Ležel tam a nechtěl se pustit. Pak si uvědomil, že ho něco začalo tížit. Jak se tak nechtěně dotýkal Kouhei svým rozkrokem, začalo to na něj působit. Najednou nevěděl, co má dělat. Prudce se posadil a v tom muže vzbudil. On nechápal co je. „Něco se stalo?“ „Ne …“ Mladík sedl v rohu, jako kdyby něco provedl. Nohy přitisknutý k tělu a stále ještě pod vlivem alkoholu. „Tak pojď spát …“ Snažil se ho uchlácholit. „Ne …“ „Tak mi řekni co je?“ „Ne …“ Chvilku ještě seděl jak přimražený a najednou už to nevydržel. Nejdřív se natáhl jako kočka. Koukal se do jeho očí, ale stále nic neříkal. Pak bylo poznat, že chce něco říct, než to však řekl, leknul se zahřmení. Venku totiž začala bouřka. Při leknutí skočil bez varování na Nagatu. Ten neudržel rovnováhu a spadl i s Aoyamou na zem. On se leknul a zavřel oči.
„Promiň … není ti nic?“ Začal se strachovat, když si uvědomil, co provedl. „Ne dobrý.“ Chtěl nejdřív začít nadávat, ale pak mu došla úsměvnost toho, co se stalo a nechtěl být na Takumiho zlý. Mladíkovi se nějak nechtělo slézt z Kouheiova těla. Posadil se obkročmo na něj a se s kloněnou hlavou pozoroval jeho obličej. Přitom Kouheiovi došlo, jak moc je mladík vzrušený. „Nechceš s tím něco udělat?“ Řekl trochu drsněji. Aoyama rychle vyskočil. Zapadnul do postele a styděl se. „Copak se děje? Vždyť už jsem tě viděl a to několikrát.“ „Já vím … já jen …“ „Něčeho se bojíš?“ Přikývnul. Kouhei zbystřel, nechtěl, aby to byl ON. „Sám sebe …“ Když tyto dvě slovíčka zašeptal do éteru, Nagata chvíli nechápal. Pak se mladík přestal ovládat, jeho touha rostla a nešla zastavit. Rukou si zajel pod župan ve kterém usnul a uchopil svoje mužství. Sám jím začal pohybovat. Koukal se stranou, protože takhle se před nikým ještě nikdy neukázal. Koueihe to překvapilo, ale věděl, že se k tomu Takumi musel dlouze přemlouvat. Chytnul mu ruku a zastavil ji. On vzdychnul a celý rudý se raději odvrátil stranou. Muž ho bez jediného slova začal líbat. Celý se svlékl a mladíka u sebe taky. Lehnul si k němu a uchopil svůj i jeho penis. Zprvu pomalýma pohybama vzrušovali jeden druhého. Tím to nekončilo. Takumi ucítil Kouheiovi prsty pronikat do jeho těla. Začal vzdychat ještě víc. Pak mu Kouhei nadzdvihl nohy a pomalu do něj pronikl. Mladík prudce vydechl. Sevřel mužovi boky svými stehny a snažil se užít si ten pocit. Nagata nic neřekl a pomalu se začal pohupovat. Přitom se naklonil a Takumiho rty potěšil pár polibky.
Oba byli velice vášniví. Takumi se odpoutal a dokonce se pak posadil na milence obkročmo. On se také posadil a opřel o pelest postele, přitom mladíka objal a vycházel mu vstříc pohyby své pánve. Takumi nechápal, že dělá něco takového, ale líbilo se mu to. To si musel přiznat. Jeho tělo celé hořelo touhou. Takumiho vzdechy byly pohlcovány Kouheovými polibky a oba byli na vrcholu. Takumi se nakonec uvolnil spolu s milencovou pomocí, do jeho ruky a přitom ucítil zvláštní tlak, kdy Kouhei vyvrcholil přímo do něj. Pak si lehnul vedle něho a koukal se radši stranou. Styděl se. Kouhei ho políbil na rameno. „Miluji tě …“ Přitom zašeptal k jeho uchu. „Já se dojdu osprchovat.“ Takumi jen na jeho slova přikývl.
Když uslyšel sprchu, zachumlal se do peřin. Něco ho však vyrušilo, Kouheiův mobil začal zvonit a nechtěl přestat. Takumi by to nikdy neudělala, ale chtěl vědět, kdo to volá. Vzal telefon do ruky a přečetl si jméno, které mu nic neřeklo. Mobil na chvilku utichl, ale pak znovu začal zvonit. Kouhei byl stále zavřený ve sprše a nic neslyšel. Sakra … mám to vzít? Kdo může volat tak pozdě? Nakonec jeho zvědavost zvítězila a zvednul to. „No konečně, co tam provádíš? Snad nepícháš to děcko … tak už něco řekni!“ Když tohle Takumi uslyšel, rychle zavěsil. Bez jediného slova se s menšími obtíži oblékl a bez jediné zprávy utekl. Stále mu zněla v hlavě ta ohavná slova, co slyšel.
PREVIOUS...
TO BE CONTINUED...
Zpět
|
