Úvod | Informace | Recenze | Tvorba | Překlady | Diskuse | Odkazy

Nepříjemná lež

+Isaaca+

Název:Nepříjemná lež 9
Autor: Isaaca
Přístupnost: od 17ti let
Fandom: moje vlastní tvorba, jen inspirované vším možným, co jsem četla a viděla ...
Krátké shrnutí: Je to o chlapci, který nemá velké štětí, nemá peníze a ztratí i práci ... Co je ochoten udělat pro to, aby zvládl zaplatit ... ?


Ráno svítilo krásně sluníčko a Kouhei se nechystal do práce. Usmál se na právě probouzejícího Aoyamu. „Co se děje?“ Podivil se mladík nad jeho šťastným výrazem. „Nic … jen mě napadlo, že si uděláme hezký den a půjdeme ven.“ „Kam?“ Podivil se. Nechápal najednou takový zájem jeho společníka. „Nech se překvapit.“ „Tak jo.“ Takumi se zaculil a vyskočil z postele jako malé dítě. Jeho vlasy trčely do všech stran a měl otlačenou levou tvář od polštáře. Kouhei nemohl odolat tomu pohledu. „Počkej.“ Pronesl. Vstal a objal ho. Něco takového snad ještě neudělal. Bylo to něco vřelého. Něco, co v něm vyvolalo pocit důležitosti. Na chvilku si položil hlavu na jeho rameno. Cítil v tom gestu i zbytky večerní vášně a závan omluvy. Nagata mu vtiskl letmý polibek do jeho rozčepýřených vlasů a pak ho pustil. Takumi byl najednou celý rudý. Toto ho přivedlo do rozpaků. „Já … já se jdu vykoupat.“ Vykoktal. Pak odešel do koupelny. Zabouchl dveře a zalezl do vany. Pustil na sebe sprchu a relaxoval. Co se to s ním stalo? Ta noc … a teď je jako vyměněný. Přejel si sprchou přes obličej. Najednou uslyšel klapání. „Co je?“ Vykřikl. „Jen bych ti chtěl umýt záda.“ Nečekal na odpověď a už byl vevnitř. Takumi se tam pomalu ztrácel v kupě pěny, kterou tam omylem převrhnul. Kouhei se naklonil a vzal do ruky houbičku. Namočil jí a začal s ní kroužit po mladíkových zádech.

„Dneska si to užijeme a doufám, že i další dny.“ Aoyama jen přikývl. „Máš rád sladké?“ Mladík se usmál. „Jo … proč?“ „Jen tak.“ Pak, když už ho nebavilo drhnout záda, vstal a odešel. „Já ti udělám kafe, jestli chceš?“ „Jo, dám si.“ Poté se ztratil za dveřmi. Aoyama tam seděl ještě nějakou chvíli. „To bylo tak … tak …“ Mumlal si do těch pěnových bublin. Pak se konečně odhodlal vylézt z vany. Celý se oklepal díky chladnu, které ho obstoupilo. Rychle se utřel a oblékl. Jen měl vlasy stále mokré. Přestože je vydrhnul ručníkem, pár kapek z nich skapávalo na jeho ramena a záda.

U stolu v kuchyni seděl Kouhei s poloprázdným hrnkem. Z toho druhého se už nekouřilo, ale Takumi ho i tak rychle vyzunknul. „Já si dám vafle … dáš si taky?“ Nagata kývl a pozoroval jeho milence při práci. Pak se spolu nasnídali.

Dopoledne uteklo tak nějak rychle a na oběd vyrazili ven. „Do jaké půjdeme restaurace?“ „Do nějaké při cestě k dnešnímu cíli.“ Zatvářil se tajemně. Takumi byl velice zvědaví, kam ho vezme. Zastavili v jedné obyčejnější restauraci. Dali si příjemný oběd a dělali si společnost. Kouhei nebyl nijak vtíravý a to se mladíkovy líbilo. Nechtěl se s ním na veřejnosti líbat. „Kam jedem?“ Svítili mu oči jak malému dítěti. „Noo za chvíli tam budeme.“ Aoyama naplácnul svůj obličej k přednímu sklu a pozoroval okolí. Snad nepojedeme tam … Koukal stále na místo, které se začalo před ním pomalu objevovat. Kouhei si všiml toho, jak se jeho obličej pomalu mění v neurčitý útvar. „Co je?“ „My jedeme do lunaparku?“ „Jo.“ Přikývl. „Ale já nejsem malý dítě.“ „To jsem tím rozhodně nemyslel.“ Přitom zastavil na parkovišti. „Kdybych si to myslel, tak neudělám tohle.“ Natáhl se k němu a vášnivě ho políbil. Jejich jazyky se proplétaly a když se Nagata vzdálil, oba měli zarudlá ústa od ocucávání toho druhého. Vystoupili z auta a vešli dovnitř. Aoyamovi se moc nelíbila ta vlezlá Kouheova ruka, která ho chtěla stále držet, ale nakonec se poddal. Cítil to teplo druhé ruky a najednou jakoby se v něm něco pohnulo. Už se nestyděl za to, že jde s mužem. Ovšem stále nechtěl dělat nějaký rozruch. Oni na nás koukaj a já nechápu, co z toho maj? Kam asi půjdeme … já nechci na to velký kolo… „Tak co, nechceš se svést na ruském kole?“ Nadhodil Kouhei. „Ale … to je velký …“ „Ty se bojíš výšek?“ „Ne … ne …“ Rychle to zapřel. Pohlédl nahoru a polknul. „Jo …“ „Neboj … já tě budu držet za ruku …“ „Ale … já nechci … je to moc vysoko a co když se to utrhne nebo tak něco?“ „Neboj. Pojď.“ Chytnul ho za ruku a vtáhl do kabinky.

Mladík se posadil s hrůzou v očích. Kolena přimáčkl k sobě a ruce sevřel pevně v pěst. Když se kolo začalo pomalu rozjíždět, vytřeštil oči a ztuhnul. Kouheiovy došlo, že má asi opravdu strach. Že to nebude jen tak. „Dýchej.“ Nadhodil. Pak se pomalu postavil a s lehkým houpnutím kabinky si sednul vedle něho. „Koukej se na mě.“ Mladík však měl pevně zavřené oči. „Promiň … já netušil, že se bojí až zase tak moc.“ Přitisknul ho k sobě a chvíli jen tak držel. Pak ho začal líbat. Já se najednou nebojím … vždyť … ty jeho rty … mě to tak vzrušuje … Sakra! Nagata se uculil, když si všiml, co se začalo dít. „Ty si opravdu hodně citlivý a nebo je to tím kolem?“ Aoyama zrudnul, jako by se měl hanbou propadnout. „To nic … nic si z toho nedělej, to se stane … já ti s tím pomůžu.“ „Ne, tady ne!“ „Ale až budeme mět vystoupit, tak uvidí …“ Přitom sjel pohledem k jeho klínu. „A pak si budou teprve něco myslet.“ Už ho nenechal oponovat. Rozepnul mu poklopec a stáhl mu kalhoty i spodní prádlo. „To bys neměl … vždyť…“ „Neboj.“ Umlčel ho ještě jedním polibkem a pak se začal věnovat jeho dolním partiím.

Takumi zadržoval svůj hlas, protože se bál, aby ho někdo neuslyšel, ale to možné nebylo a ani nebylo možné, aby je někdo viděl. Do kabinky totiž vedlo jen několik malých okýnek. Aoyama proto pomalu přestal ovládat svůj hlas a byl slyšet všude okolo. Jeho tělo se pomalu uvolňovalo a přitom jak kabinka klesala, měl ze všeho zvláštnější pocit. Už to déle nevydržel. Nagatův jazyk ho dovedl jednoznačně k vrcholu. Když muž zvedl hlavu, uviděl udýchaného a zarudlého Takumiho. Pomohl mu zapnout kalhoty a pak si sedl naproti němu jak seděl, když nastoupili. Koukal na něj a moc se bavil jeho stydlivostí.

„Už budeme vystupovat.“ Aoyama nic do té chvíle neřekl, jen seděl zaraženě koukal do země a přemýšlel nad tím, co se stalo. „Jo.“ „Trochu to drcne, až to zastaví, tak se nelekni.“ Upozornil ho společník a pousmál se. Opravdu to trochu drcnulo, ale nebylo to nic hrozného. Takumi vystoupil. Byl rád, že už je venku a rozhodl se, že do takového „pekelného stroje“ již nikdy nenastoupí. „Co teď?“ Mladík bloudil očima, až konečně nalezl něco, co se mu líbilo. „Cukrová vata!“ „Tak jdeme a prý, že nejsi dítě.“ Zaškádlil. „Nech toho!“ Hned se začal mladík bránit. Takumi si jí chtěl zaplatit, ale Kouhei ho nenechal. Šel a hned vše uhradil. „Dneska platím všechno JÁ.“ Na to radši nic neřekl a začal se cpát. „Dáš mi ochutnat?“ „Měl sis koupit vlastní!“ Vystartoval na něj. „Mě stačí jen takhle.“ Než Takumi jen něco dodal, měl Kouheie přilepeného na svých ústech. „Je sladká, jako ty.“ V tom šlo kolem nich nějaké dítě a neslo si balónek. Začalo na ně ukazovat a vykřikovat něco o tom, že se mají rádi. To Aoyamu rozhodilo, sklopil hlavu a šel si sednout na lavičku. „To bylo jen dítě … to nesmíš brát tak váže a navíc mělo pravdu.“ Přitom mu pocuchal účes.

PREVIOUS...
TO BE CONTINUED...


Zpět