Úvod | Informace | Recenze | Tvorba | Překlady | Diskuse | Odkazy

Nepříjemná lež

+Isaaca+

Název:Nepříjemná lež 6
Autor: Isaaca
Přístupnost: od 17ti let
Fandom: moje vlastní tvorba, jen inspirované vším možným, co jsem četla a viděla ...
Krátké shrnutí: Je to o chlapci, který nemá velké štětí, nemá peníze a ztratí i práci ... Co je ochoten udělat pro to, aby zvládl zaplatit ... ?


Takumi netušil, co se teď stane, ale měl ještě větší strach, než na začátku. Ředitel si přiložil ruku na tvář a pohlédl do těch mladíkových zelených očí. „Tohle si ještě nikdo nedovolil!“ Zvýšil hlas a mračil se. „Moc se omlouvám.“ Sklopil hlavu. „Ale … já nechci dělat nic ...“ Zakoktal se. Pak jako by se Kouhei uklidnil. „Jak chceš.“ Poodstoupil od něho. „Ale hned zítra se stavím za tvou sestrou, vezl jsem jí domů … tak vím, kde bydlí.“ Takumi už nic neřekl. Pak Nagata zmizel v ložnici. Do čeho jsem se to namočil? Schoulil se na gauč. Hlavu si položil na polštář a snažil se na nic nemyslet. Za nějakou chvíli se vrátil Kouhei z ložnice a nesl deku. Přikryl ho a zase bez jediného slova odešel. Mladík už nevěděl, cos i myslet. Zachumlal se, ale nespal. Hlídal, kdyby se ještě o něco pokusil, ale to se už nestalo.

Druhý den na stolku leželo jeho oblečení a vzkaz, že ho jeho muži odvezou do práce. Tak se taky stalo. V práci ani nešel za šéfem, ale rovnou se ho ujal Ryo. Na nic se nevyptával, jen tak spolu jeli a zastavili u pár dveří, kam stejně Takumi nešel. Už ho to nebavilo a řekl si že až to půjde, že dá výpověď.

Když se dostal z práce domů, musel se převléknout. Bál se. „Jednou pro vždy s tím skoncuju!“ Yuichiho sestra mu tam dovezla dívčí školní uniformu, do které se nasoukal. „Vypadám jak …“ Koukal na sebe do zrcadla. „Hele, já musím jít … ale nic si z toho nedělej, jen to radši rychle ukonči.“

Až pak si uvědomil ten monokl. Rychle na oči nasadil sluneční brýle. Jsem idiot!!!!! Zvonek! Sakryš, už je tu! Nervózně otevřel dveře a opravdu stál tam. Upravený jako vždy. Jeho delší vlasy byly nechány volně rozpuštěné. Přední pramínky mu padaly do očí. Měl na sobě košili u límečku porozepnutou a černé kalhoty. Nečekal na pozvání a hned vstoupil. Pousmál se a posadil na gauč. Takumi v té krátké skládané sukýnce div, že nezrudl. Sednul si vedle něho. Na vršku měl bílou košili zapnutou až ke krku. „Já netušil, že chodíš do školy.“ Podíval se na něho. „Jo … chodím.“ Rychle přikývl. „Aha … já myslel, že si starší. A co ty brýle?“ Už se po nich natahoval, když mladík vypískl. „Mám zánět spojivek!“ Nic jiného ho v tu chvíli nenapadlo. „Aha …“ Uslyšel od muže vedle. „A … ráda nosím svojí starou školní uniformu.“ Dořekl jak na povel. Pak se odsunul kousek dál a ze stolku mu podal obálku z penězi. „Já je … nechci.“ Kouhei si je bez jediného slova vzal. „Kde je tvůj bratr?“ Optal se, jako by nic. „On …on je venku.“ „Aha …“ „A není to jinak?“ „Jak jinak?“ „No …“ Přiblížil se k Takumimu. Ty brýle ho iritovaly. Natáhl se a sundal je. Mladík se snažil tvářit jako by nic. „Být tebou, řeknu už pravdu.“ Dodal úplně v klidu upravený host. Takumi však zarytě mlčel. To neměl dělat. „Já … mám radši muže než ženy … mě bylo hned jasné, že žádnou sestru nemáš, ale chtěl jsem tě ještě jednou vidět v sukni.“ Přitom mu položil ruku na koleno a jel výše až se zarazil u jeho rozkroku. „Hup.“ Usmál se. „Teď už je vše jasné.“ „Prosím … nechte mě … já se moc omlouvám, ale to všechno je jen strašný nedorozumění.“ „Nikdy jsem Vás nechtěl oklamat.“ Najednou zavřel oči, když ucítil jeho ruku vklouzávat do spodního prádla. „Prosím, ne.“ Pronesl a snažil přitom ovládat tón svého hlasu. Kouhie tedy ruku zase vyndal. „Tak víš co … mám pro tebe návrh.“ Přitáhl si ho blíž. „Pokud budeš chtít … nemusíš už dělat ve firmě, ale mám na tebe otázku.“ „Jakou?“ „Spal si někdy s mužem?“ „Proč se na to ptáte?“ „Odpověz.“ Přitom mu stiskl bradu a nepustil ho. „Ne …“ „A ještě měl jsi někdy dívku?“ Najednou se na mladíkově obličeji ukázala taková nejistota. „Odpověz.“ Přitáhl si jeho obličej, co nejblíže to šlo. „Ne …“ Řekl velice potichu. Styděl se zato. Nikdy to nikomu takhle otevřeně neřekl. Po tom ho konečně pustil. „Dobrá … to se mi líbí.“

Takumi nechápal, koukal se radši stranou a netušil, co z Kouheie vypadne. On mu přejel rukou po tváři. „Máš krásný obličej.“ Usmál se. „Ale teď k tomu návrhu. Chtěl by si studovat?“ Takumi koukal a nechápal. „To ano, ale na to nemám.“ „Já … mám hodně peněz a když budeš chtít … můžeme se domluvit. Uzavřeme obchod.“ „Obchod?“ Nechápal. „Já nemám nic …“ „Ale máš …jen se zamysli.“ Přitom mu koukal přímo do očí. Když se však mladík neměl k reakci, řekl to naplno. „Máš své tělo … Já chci, aby si se ke mně nastěhoval.“ „Nastěhoval?“ Opakoval nechápavě. „Mohl by si být mým milenec. Já bych ti za to platil školu a ty bys ses mohl někdy postarat o jídlo.“ „Mi-milenec?“ „Rozmysli si to.“ Pak vstal a šel ke dveřím. „Neboj se … nebudu chtít aby si chodil v šatech … ale máš krásný nohy.“ Takumi tam seděl, jak tělo bez duše. Nevěděl, co říct. Byl rudý až za ušima a nejradši by se propadl do země. „Zítra chci slyšet odpověď.“ Pak odešel.

Takumi nebyl schopný jít spát. Celou noc přemýšlel nad tím návrhem. Mohl bych studovat … studovat … Stále si opakoval. Ale on by na mě sahal … a chtěl by se mnou spát ... Nevěděl, čím to je, na jednu stranu se bál, ale na druhou by to rád přijal.

Když měl ráno odejít, rychle se převlékl a upravil. To mu však nepomohlo zakrýt jeho ospalost. Byl rád, že nepřejel stanici, kde měl vystoupit. Když vešel do budovy, chvíli stál před kanceláří, než se odhodlal vstoupit. Asi po 10ti minutách konečně zaklepal. Když se ozvalo souhlasné zahoukání, vstoupil. Pomalu se posadil a koukal na šéfa. „Tak povídej …“ Naklonil se k němu, přitom jeho ofina, rámující celý obličej mu začala trochu zakrývat oči. „Jak si se rozhodl?“ Mladík nervózně polkl. Hlavu místo toho, aby se díval na šéfa, sklonil a pozoroval svoje špinavé boty. Aspoň teď mu přišly nějak špinavé. „Tak mluv …“ Pobídl ho Kouhei. „Já … já jsem o tom přemýšlel celou noc.“ Vydechnul. „Je to na tobě vidět.“ Prohodil pan Nagata. „A k čemu si došel?“ Snažil se být trpělivý. „Já to přijmu.“ Pípnul. Nagata, jako by najednou nechápal, co slyší. Místo jediného slova mu rukou nadzdvihl hlavu a políbil ho. Takumi hned celý zrudnul a odstrčil. „Počkejte.“ „Na co? Souhlasil si.“ „Já jen …“ „No, tak co se děje?“ „B-budete se mnou spát, jen když budu chtít.“ Kouhei se na něj zadíval. „Dobrá, nebudu tě do ničeho nutit. Tady … “ Přitom mu podal klíče. „Nechám tě odvést k tobě … zabalíš si a přestěhuješ ke mně.“ Takumi bez jediného slova přikývl.

Když se vezl cizím autem, cítil se divně. Jsem jako nějaké prodejná děvka! To si o sobě začal myslet. Takhle se prodat … a za co? Za umění … za peníze! Zabaleno měl rychle a když dorazil do Kouheiova bytu, cítil se nesvůj. Hned se mu vybavilo, co se tu událo. Baka! Baka! Baka! Začal se tlouct do hlavy, když odložil svoje kufry a řidič odešel. Jak byl ale unavený z nevyspalosti. Položil se na pohovku a usnul. Netušil, jak mohl dlouho nevnímat okolí, ovšem mu bylo jasné, že asi to nějaká ta doba byla. Když otevřel oči, Kouhei seděl vedle něho a pozoroval jej. „Neboj.“ Položil mu ruku na rameno. Naklonil se a políbil ho jen letmo na polootevřená ústa. „Mám tu teplé jídlo, tak pokud by si chtěl … můžeš si vzít.“ Mladík přikývl a tak mu byla donesena velké porce, ze které se ještě kouřilo.

Najedl se a pak seděl a nic neříkal. Vůbec netušil, co se teď vlastně bude dít. Nebo on měl různé představy, ale většina z nich ho děsila. Bál se, že po něm skočí a bude s jeho tělem provádět, kdo ví co. Jenže Kouhei místo toho odešel a zapnul si televizi. „Já vím, že si asi ještě ospalý … tak si odpočiň. Lehni si do ložnice.“ Takumi se postavil na nohy a nahlédl do dveří pootevřené místnosti. V ložnici byla velké kulatá postel. „Děkuju.“ Pronesl. Svlékl si kalhoty a pak zalezl pod peřinu a ještě usnul.

PREVIOUS...
TO BE CONTINUED...


Zpět