|
|
|
|
|
|
Nepříjemná lež
+Isaaca+
Název:Nepříjemná lež 5
Autor: Isaaca
Přístupnost: od 17ti let
Fandom: moje vlastní tvorba, jen inspirované vším možným, co jsem četla a viděla ...
Krátké shrnutí: Je to o chlapci, který nemá velké štětí, nemá peníze a ztratí i práci ... Co je ochoten udělat pro to, aby zvládl zaplatit ... ?
Doma nad tím hodně přemýšlel, konečně mu začaly docházet slova jeho kamaráda, když se bál o svou sestru. Co když … co když jsem dělal, něco špatného? Celý se oklepal. Doma už měl hezky světlo a teplo, což se mu líbilo, ale v tuto chvíli se bál, za jakou cenu. Já sem tele. Praštil se dlaní ho čela a snažil se přestat přemýšlet. Budu muset vyzjistit, co se tam děje! Nakonec si uložil takovéto předsevzetí a až potom byl schopný se konečně navečeřet a usnut.
Druhý den byl jako ten předchozí, přišel do práce, tentokrát měl ale sklopenou hlavu. Nechtěl, aby mu někdo okukoval toho monokla, co se fialověl pod jeho okem. Vešel do kanceláře ředitele a posadil se. Kouhi už slyšel o tom včerejším incidentu. Podíval se přísně na svého zaměstnance. „Příště poslechni, co ti Ryo říká!“ Takumi přikývl. „Můžu se na něco zeptat?“ „Co?“ „Co se vlastně stalo?“ Kouheiovy došlo, že mladíkovy zatím není jasné, co se tu děje. „To je jedno! Chceš peníze? Já myslím, že jo … tak dělej, co ti řekneme! Jo a ještě jednou si promluv s tou tvou sestřičkou … děkuji. Můžeš jít!“ Odbyl ho. Takumi se zvedl a opustil místnost, venku na chodbě už čekal Ryo. „Doufám, že ti Kou-kun moc nevynadal.“ Usmál se.
Dnešní den v pracovní směru probíhal jinak. Byli asi jen u dvou zákazníků a konec. Pak Takumiho odvezl zpět do budovy. „To je dneska všechno?“ „Pro mě jo.“ Usmál se Ryo, ale ty by ses měl radši nahlásit, třeba si pro tebe Kouhei ještě něco vymyslí. Nechtělo se mu dnes podruhé do jeho kanceláře, ale šel tam. Zaklepal a vešel. Vůbec ho nenapadlo se zeptat, jestli může vstoupit. Ten pohled, co se mu neskytl, ho trochu vyděsil. Ředitel seděl na stole, nohy měl roztažené, mezi jeho stehny stál starší muž, mohl by být klidně jeho otec a nějak moc podezřele se k němu tiskl. Své rty tiskl na Kouheiův krk, který měl zavřené oči a vypadalo to, že je s tímto postavením spokojený. „O-omlouvám se!“ Byla jediná věc, co řekl, než chytnul za kliku a celý rudý a utekl z kanceláře.
Kouhei se podíval na staršího muže. „Omlouvám se … říkal, jsem ti … že už nechci aby mezi námi něco bylo a kor ne v kanceláři!“ Odstrčil ho. Zapnul si košili a zavázal kravatu. „Copak? Ty s tím mladíčkem snad něco máš?“ Pousmál se a prstem mu přejel po tváři. „Ne … a i kdyby … tobě do toho může bejt hovno!“ Řekl rozhořčeně. „Uvědom si s kým mluvíš.“ Chytnul ho pevně za ruku neznámí muž. Kouhei se i přesto vytrhl z jeho sevření. „Promiň, ale na to se nedá zapomenout, řekl znechuceně. Až se vrátím, ať už jsi pryč!“ Přitom bouchl dveřmi. Rozhlédl se po chodbě. Na konci stál Takumi a koukal z okna. Cítil se trpně. Ředitel k němu přistoupil, položil mu ruku na rameno. „Doufám, že to co si viděl, nebudeš nikde roztrubovat … “ „Omlouvám se. Měl neměl jsem hned vejít a nebojte … to je vaše věc.“ Když se trochu uklidnil, uvědomil si, že teď už třeba nebude chtít mluvit s ‘jeho sestrou’. Opravdu se o tom teď ani jediným slůvkem nezmínil. „Tak jo … už můžeš jít domů.“
Doma si napustil vanu. Celý se do ní naložil a začal vzpomínat. On má milence? Stále mu to nedalo, ten obraz z hlavy nemohl vymazat. Jak ho ten cizí muž držel a tikl k sobě. Pak se mu taky vybavil ten polibek, co od něho dostal. Nejsem divnej?! Nad čím to uvažuju? Stále víc se snažil přestat myslet na toho muž z kanceláře. Kdyby ho nelíbal … tak, tak bych nad tím určitě teď nepřemýšlel! Celý se potopil a namočil si hlavu. Pak vzal šampón a pořádně si je nemydlil. Když vlezl měl na sobě jen trenky a chtěl se natáhnout na gauč a konečně zase zapojit televizi, protože už si mohl dovolit na ní koukat. Jenže, jak se tak na to chytal, někdo zazvonil. Takumi šel tedy ke dveřím a nakoukl ven. Tam stáli nějací dva muži v černých oblecích. Zamračil se, když jeden z nich násilím otevřel dveře. Druhý se pousmál. „Jdeme!“ Mladík se vystrašeně podíval. „Kam?“ „Pan Nagata si s vámi chce promluvit.“ „Vždyť může zítra v práci.“ „Řekl bych, že ne.“ V Takumim se něco vzepřelo, nechtěl nikoho poslouchat, přestože měl strach. Pokusil se zabouchnout dveře, ale marně. Jeden muž je přidržel a druhý ho vytáhl na chodbu. Takumimu byla pěkný zima. „Jste úchylkové! Vždyť jsem jen ve spodním prádle, to nemůžete … pusťte mě!“ Křičel a snažil se do nich bušit, jemu to však bylo houby platné. Jeden z těch dvou goril si ho hodil přes rameno a odnesl do auta. Hodil ho na zadní sedalo a nastartovali.
Zastavili u Nagatova domu. Bydlel ve velkém apartmá úplně ve vrchní patře luxusního domu. Když ho vytáhli z auta, kolem nikdo nebyl jen vrátný, který se tvářil, jak že se nic zvláštního neděje. Takumi se už nebránil, byla mu však zima. Celý se třásl. Muži si toho nevšímali. Zmáčkli číslo 13 a vyjeli do toho patra. Pak vystoupili a tentokrát už ho nechali jít. Bos za nimi ťapkal, jak ho vedli k těm nejvzdálenějším dveřím. Tam zazvonili. Takumi vypadal jak zmrzlá hromádka neštěstí. Měl špinavé nohy a vlasy ještě stále zavlhlé. Cítil se poníženě a bál se. Když se dveře otevřely, muži ho strčili dovnitř, až spadl na všechny čtyři. Pak zdvihl hlavu. Před ním stál Kouhei. Takumi se podíval strnou, protože netušil, co se bude dít.
„Pane Nagato, tady je. Nechtěl jít, tak jsme ho sem dotáhli.“ Pan Nagata se na ně podíval. „Já vám neřekl, aby jste se k němu chovali nějak hrubě! Proč nemá oblečení?!“ Chytnul jednoho z nich pod krkem. Ten druhý ho začal bránit. „On byl takhle a nechtěl jít, co jsme měli dělat?“ „Měli jste bejt slušní! Teď vypadněte, to si s váma ještě vyřídím!“ Oba muži docela překvapeně odešli. Pak se Kouhej sehnul k Takumimu. „Omlouvám se … tohle jsem nechtěl. Jen jsem chtěl, aby tě přivezli. Chtěl jsem s tebou něco probrat.“ Takumi i přesto, že už vše vypadalo dobře, měl strach. Kouhei mu pomohl na nohy a donesl mu svojí košili a kalhoty s páskem. Košile mu byla větší a kalhoty taky, proto si je musel pořádně utáhnout. Posadil se na gauč. Vše v bytě bylo pěkné a asi hodně drahé. Mladík nebyl skoro schopný jediného slova. „Doufám, že ti nijak neublížili.“ Přitom si sedl k němu, co nejblíže a ruku přejel po monoklu. „Ne … to už jsem měl.“ „Já vím.“ Přikývl ředitel. „Co jste mě chtěl?“ „Jde mi o to … moc rád bych mluvil s tvojí sestrou. Aspoň jednou, nic po ní už nechci a ty peníze ať si nechá a nebo ať mi je vrátí. To je na ní … jen bych chtěl, aby sis s ní o tom promluvil.“ Takumi se zarazil. „Aha. Tak mluvit s ní.“ „Ano. Pokud to nezařídíš, myslím, že to dobré nebude. Možná bych si pak chtěl promluvit s tvým kamarádem … nebo stou jeho sestrou.“ Takumimu došlo, že Kouhej si jen hrál na hodného. „No dobrá …“ „Vidíš, že jsme se domluvili.“ Najednou se ředitel usmál a otočil se pro skleničku whisky. Jednu podal Takumimu a jednu si nechal. „Napij se. Je dobrá.“ Takumi nebyl zvyklý moc pít, ale nechtěl se cítit trapně a tak se napil. Když však polkl, zakuckal se. Bylo to na něj hodně silné. Kouhei to nevydržel a musel se pousmát. „No a teď … jestli chceš, zavolám je zpět, aby tě odvezli a nebo tady můžeš přespat.“ Takumi najednou nevěděl, co říct. Z těma dvěma jet nechtěl, ale tady zůstat taky ne. „Já … radši půjdu sám.“ Kouhei se zatvářil rozmrzele. „Takhle bosí.“ Přitom se podíval na jeho malá chodidla vyčuhující zpod nohavic. Bylo pravda, že ani netušil, kde je. „Neboj se … klidně tady zůstaň a než se ráno půjde do práce, oni ti dovezou nějaké tvoje oblečení a boty.“ Mladík sice nerad, ale přikývl. „Máš hlad?“ Když se nad tím zamyslel, hlad měl jak vlk. „Ano … “ „No nestyď se.“ Kouhei odešel do kuchyně a pak přinesl zbytky něčeho, co měl k večeři on. „Je to dobré. Ochutnej.“ Opravdu to bylo dobré. Takumi se konečně trochu usmál.
„Pověz mi něco o sobě.“ Začal se zajímat pan Nagata. Takumi se zamyslel. „Ono není co … pracuju, protože se nedá nic dělat.“ „Chtěl si studovat?“ „To jo, ale nejde to … je to drahý.“ „A co by jsi chtěl studovat, kdyby si mohl?“ „Rád kreslím, chtěl jsem zkusit uměleckou školu.“ Když to řekl, Kouheie to nějak zaujalo. Podal mladíkovy papír a tužku. „Ukaž jak kreslíš.“ „Já teď dlouho už nic nedělal.“ Začal se z toho vykrucovat. „To nevadí.“ Tak nakonec se Takumi pokusil vytvořit náčrtek svého ředitele. Když se na to podíval. „Opravdu v tobě asi něco bude.“ Usmál se Nagata a chvíli si to prohlížel. Takumi ještě dojedl zbytek jídla a sám odnesl talíř do kuchyně. Nevěděl, jak se má chovat v tomto drahém bytě. „Nejlepší bude, když se vykoupeš a já ti donesu nějaké pyžamo.“ Takumi neodporoval. Odešel do koupelny, kde se mu už napouštěla vana plná pěny. Vlezl tam a chvilku relaxoval. Když v tom se dveře otevřely a dovnitř vešel Kouhei bez trička. „Umyji ti záda.“ Kleknul si vedle vany a vzal do ruky houbu. Takumi nervózně seděl a skoro se ani nehnul. „Co je … bojíš se mě.“ Uslyšel těsně vedle svého ucha. Ucítil příjemné krouživé pohyby. Jeho ruka se posouvala podél jeho páteře stále níž a níž. „Do-dost … “ Takumi se ohradil a chtěl vylézt. Ovšem něco mu v tom zabránilo. Celý zrudnul, když ucítil cizí ruku na svém penisu. „N-ne … “ Přitáhl nohy k tělu. Kouhei se zatvářil rozmrzele. „Chceš to … tvoje tělo po tom touží, tak proč se bráníš.“ V tom ho políbil. „Si roztomilý.“ Pak znovu svou rukou zajel pod vodu a uchopil jeho vzrušené mužství a začal ho dráždit a masírovat stále se zrychlujícími pohyby. Dokud Takumi nevyvrcholil. Pak ruku vytáhl. Vzal ručník a otřel si jí. Bez jediného slova se otočil a odešel z koupelny. Takumi tam seděl. Cítil se, jako by provedl něco hodně špatného. Ten muž na mě sahal a já vzdychal … mě se to líbilo. Když vyšel z koupelny, v pyžamu, Nagata seděl na gauči a pozoroval ho. „Pojď se.“ „Já … já nechci, aby jste mě ještě někdy dělal, něco takového!“ Rozčílil se. „Vždyť se ti to líbilo.“ Kouhei vstal a chytnul ho za ruku. Měl v úmyslu pokračovat. Začal ho znovu líbat. Takumi se chtěl bránit, ale něco v něm to nezvládlo, když cítil jazyk prozkoumávající jeho ústa. Pak se na chvilku ovládl. Odtrhl se a z ničeho nic vrazil Kouheiovy facku.
PREVIOUS...
TO BE CONTINUED...
Zpět
|
