Úvod | Informace | Recenze | Tvorba | Překlady | Diskuse | Odkazy

Nepříjemná lež

+Isaaca+

Název:Nepříjemná lež 4
Autor: Isaaca
Přístupnost: od 17ti let
Fandom: moje vlastní tvorba, jen inspirované vším možným, co jsem četla a viděla ...
Krátké shrnutí: Je to o chlapci, který nemá velké štětí, nemá peníze a ztratí i práci ... Co je ochoten udělat pro to, aby zvládl zaplatit ... ?


Roztřesenou rukou zaklepal na ony dveře. Vešel dovnitř a poklonil se. „Posaďte se.“ Uslyšel od muže sedícího za stolem. Pak Kouhei vstal a prošel kolem Takumiho. Najednou své ruce opřel o opěradlo židle a naklonil se. „Můžu se zeptat na něco osobního?“ Pronesl, jako by nic. Takumi dostal strach, ale co zmohl, jen přikývl a modlil se aby se to netýkalo toho večera. „Jen bych rád věděl, jestli nemáte sestru.“ „Sestru?“ „Ano … která by se jmenovala Taka.“ Takumimu vše hned došlo. Sakra … sakra … co říct? Bál se vypustit jediné slovo. „Proč to chcete vědět?“ „No … jen jsem potkal dívku, byla vám hodně podobná a měla i stejné příjmení.“ Takumi se poškrábal na hlavě a nakonec přikývl. „Ano mám sestru … jsme dvojčata … “ Pak se zarazil nad svou lží. Polknul a pokusil se vyloudit příjemný úsměv. Kouhei se pustil opěradla a přesunul na své místo. Vypadal, jako by se mu ulevilo. „Můžete jí něco vzkázat?“ Takumi jen přikývl. „Řekněte jí, že bych se s ní rád znovu setkal.“ „No … ano …“ Najdou si všiml, že se na ředitelově tváři objevil úsměv. Co to provádím, vždyť žádná sestra neexistuje, ale nemůžu mu přece říct … že, že jsem to byl JÁ!

„Tak jo … přesuneme se k práci. Po vás budu chtít aby jste dojel na určité místo a buď předal zásilku nebo něco vyzvedl. A budete po ruce, když se něco zařizuje.“ „Dobrá.“ Přikývl, ale netvářil se moc nadšeně, přeci jen ten incident se sestrou ho vyvedl trochu z míry. „Teď vezměte tyto papíry a donese je do kanceláře naproti a oni vám dají balík, které odvezete na učenou adresu a peníze za něj předáte mě osobně. Rozumíme si?“ Takumi přikývl. Vzal ty papíry a s poklonou opustil místnost. Zaklepal vedle a převzal balík. Dostal klíče od auta a už mohl razit. Auto nebylo nic moc a ta čtvrť kam musel taky ne. Divil se, že taková velká firma obchoduje s někým, kdo bydlí v této části města, ale neřešil to. Přišel, zaklepal. Předal balíček, vzal peníze a nasedl do auta. Ty jo … to je prácička, skoro nic nedělám … jestli to takhle bude pořád. Rozjel se a vrátil zpět. Vůbec nad ničím neuvažoval, jako, co by asi mohlo být v té krabičce? Spíš mu stále hlavou vrtal ten problém s tou sestrou. Pak prostě celý den jezdil sem a tam. Až skoro zapomněl na to první místo, kam vezl ten balíček. Jezdil s různými obálkami i balíky. Ale vždycky to proběhl v pohodě. Když měl asi ve čtyři hodiny odejít domů, ještě ho zachytil Kouhei. „Nezapomeň se o mě zmínit sestře … ano?!“ Takumi jen přikývl a co nejrychleji se zdekoval. Toto téma ho uvádělo pěkně do rozpaků.

Doma se svalil na postel. Už zašel zaplatit elektřinu a tak jen čekal, kdy jí zapnou. Zachumlal se do deky. On mě poslal ty peníze … políbil mě … a teď chce mluvit s mou setrou … jenže to jsem já … proč jsem nehrál blbýho … to by asi nešlo … Zakroutil hlavou. Nakonec radši vstal. Najedl se a vykoupal. Celý den byl namáhavý a zítra tam má být už v sedm. Co, co když mě přijel jen kvůli tomu … Radši přestal přemýšlet a usnul.

Ráno se vzbudil opravdu brzo. Bylo kolem čtvrté. Nemohl už usnout a tak vstal a rozhodl se zajít na menší procházku. Venku byl cítit chladný vzduch. Větřík mu čechral jeho přeleželé vlasy a docela ho uklidňoval. Přitom jak tak chodil a přemýšlel, dostal nápad. Co kdybych se ještě jednou převlékl za holku a řekl mu, že ho už nechci vidět … Ale když si to opakoval stále dokola, přišla mu to jako pěkná pitomost. „To nejde … !“ Zařval do té tmy. Oči sklopil k zemi a posadil se na kraj silnice. „Jak jsem se do toho mohl jen dostat?“ Seděl tam na kraji silnice úplně sám v potemnělé ulici. Začal plakat. Nejednou pocítil strašnou beznaděj, jako by se nic nedalo dělat. Proč tak brečím, vždyť jsem chlap! Stále dokola si opakoval to jedno. „Jsem chlap!“ Ale v tuhle chvíli se cítil jak troska. Už musím jít. Vstal, otřel si oči a šel ještě domů. Tam se oblékl do něčeho slušnějšího. Když se však na sebe díval do zrcadla, všiml si že má nějaké zarudlé oči. No to je pěkný … S tím se nedalo ale nic dělat. Do kapsy si hodil černé sluneční brýle, ale doufal, že se ty oči urovnají, než dorazí na místo. Šel na metro a dojel na stanici, kde vystupoval včera. Ještě si koupil noviny a pak se vydal směr práce. Měl ještě necelou půl hodinu a tak se poflakoval jen tak okolo než vešel dovnitř. Tam si ho muž z recepce už pamatoval a jen na něj pokývl. Takumi vešel a místo do výtahu šel po schodech, protože druhé patro není nijak vysoko.

Zastavil před dveřmi kanceláře pana Nagaty. Moc dobře věděl, co přijde, ale nedalo se nic dělat. Musel vejít. Zaklepal. „Vstupte.“ Ozval se rozmrzelý hlas. „Dobrý den …“ Vešel se sklopenou hlavou, bylo poznat, že řediteli není dobře. „Co na mě tak koukáš?“ „Nekoukám …“ Rychle zatřepal hlavou. „Tak … mluvil si se sestrou?“ Najednou prohodil. Takumi se zakuckal, jakmile to uslyšel. „A-ano … “ „A co říkala?“ „No … říkala, že … že vás nechce vidět a že vám mám vrátit ty peníze.“ Přitom se snažil tvářit, jako by o ničem nevěděl. Na Kouheiově obličeji bylo poznat, že není vše v pořádku. Naštvaně se postavil. To donutilo Takumiho k ústupnému manévru. Začal couvat, ale narazil do zdi. Chtěl otevřít dveře, než to však udělal. Ředitelova pěst bouchla těsně vedle jeho hlavy. Mladík se vyděsil. Nevěděl, co má dělat nebo říkat. Najednou měl ten rozzuřený obličej těsně vedle toho svého. „Tak jí vyřiď … ať mi je vrátí osobně!“ Řekl jen s mírně zvýšeným hlasem. „Ale … ona vás nechce vidět.“ Zaodporoval Takumi, protože mu nic jiného nezbývalo. To neměl dělat. Ředitelův obličej byl ještě blíž, natočil hlavu těsně k Takumiho uchu. „Jednou jsem něco řekl a to se taky stane … jinak si jí najdu … a ty … ty nebudeš mít žádnou práci!“ Pak se odtáhl a posadil ke stolu. Vytáhl nějaké papíry a podal je svému novému zaměstnanci. „Nestůj tady a běž dělat! Dneska si tě pod křídla vezme Ryo.“ Když to dořekl nějaký muž vešel do dveří. Měl krátké světlé vlasy, byl hodně vysoký, ale jeho postava byla dost hubená. „Ahoj … tak pojď ať šéf neřve ještě víc.“ Chytnul ho za rukáv a vytáhl na chodbu.

„Cos prosimtě stihl šéfovy udělat, teprve druhý den … že se už tak zlobí?“ Takumi se na muže zadíval. To nic není. Neměl náladu to s někým cizím rozebírat. „Aha … no jak myslíš. Jinak, já jsem teda Ryo … prostě Ryo, žádný pane nebo něco podobného.“ „Dobrá.“ Usmál se mladík. „Já jsem Takumi.“ „Taku-chaaan.“ Při tom mu ruku pocuchal jeho pracně splácnuté vlasy. Takumi se zamračil. „Žádný ‘chan‘!“ To mu však nepomohlo. „A co budeme muset dělat?“ „No dneska to bude možná trochu drsnější, tak kdyby něco, drž se vzadu.“ „Jak drsnější?“ Uvidíš mladej.

Tento den byl opravdu jinačí. Takumi skoro pokaždé musel zůstat sedět v autě a jen jednou mohl dojít a zazvonit. Jinak čekal. V autě byl kupodivu, klid ani jeden neměli moc řečí. Když už jeli na poslední zastávku, Takumi se rozhodl, že se půjde podívat, co se v domě děje. Když mu zase Ryo nařídil zůstat v autě, tak neposlechl. Vystoupil a přikradl se k oknu. Zevnitř najednou slyšel nějaký hluk. Tak opatrně nakoukl.

„Zaplať … už dlužíš hodně a šéf je netrpělivej.“ „Ty si myslíš, že se tě bojím?“ „No měl bys a když ne mě, tak tohohle.“ Přitom Ryo odhrnul sako a tam byla vidět zbraň. „Tak ty na mě takhle!“ Muž přitom zvýšil hodně hlas. Jenže v tom někdo Takumiho chytnul za límec. „Co tady slídíš!?“ „Já … já jen … “ Chtěl něco říct, ale než to stihl dostal, ránu pěstí, až se s valil na zem. To se muži zevnitř, přesunuli ven. „Co to tady provádíš? A kdo je to?“ „Nevim, čuměl do okna a pozoroval.“ „Neříkal jsem ti, aby si zůstal v autě?!“ Ještě mu vynadal Ryo a dost příkře na něj pohlédl. „Já sem jen chtěl vědět … “ „Tak mladík patří k tobě, jo?“ „Hele nechte ho!“ Rychle se před něj postavil a pomohl mu na nohy. „Běž do auta!“ Takumiho to všechno vyděsilo a tak tam chtěl opravdu odejít, ale muž, který ho načapal se mu postavil do cesty. „Nikam nepůjde … “ Ryo se podíval na toho mohutného muže a pak na Takumiho. „Nech ho!“ „Nebo co?“ „Hele … lepší bude, když tady tvůj šéf zaplatí co má a my hezky v klidu odejdeme.“ To se do toho ten starší vložil. „Nic nezaplatím to si pamatuj a teď vypadněte, než vám přelámu nohy!“ Ryo nechtěl před Takumim vyvolávat větší rozruch a tak odešli. „Dohajzlu!!!“ Zanadával, když nasedli do auta. Mladík byl z toho v šoku. Jen se koukal na své ruce a nikam jinam. Když se Ryo uklidnil kouknul se na Takumiho. „Ukaž ten obličej … “ Rýsovala se tam pořádná modřina pod jeho okem. Když na to sáhl, bylo vidět, že to zabolelo. „No doma si na to dáš led a bude to v cajku … a příště dělej, co říkám.“ „Omlouvám se.“ „No jo … tě odvezu rovnou domů.“ Při cestě Takumimu konečně začalo docházet, že ta práce nebude asi nic „legálního“.

PREVIOUS...
TO BE CONTINUED...


Zpět