Úvod | Informace | Recenze | Tvorba | Překlady | Diskuse | Odkazy

Realita

+Isaaca+

Název:Nepříjemná lež 3
Autor: Isaaca
Přístupnost: od 17ti let
Fandom: moje vlastní tvorba, jen inspirované vším možným, co jsem četla a viděla ...
Krátké shrnutí: Je to o chlapci, který nemá velké štětí, nemá peníze a ztratí i práci ... Co je ochoten udělat pro to, aby zvládl zaplatit ... ?


„Jsme tu …“ Ozvalo se od řidiče. Auto zastavilo a oni vystoupili. Společně vešli do velkého sálu se švédskými stoly a spoustou lidí. Oba procházeli a klaněli se. Takumimu byl několikrát pochválen jeho vzhled. Okolo se pohybovalo spousta mužů a žen elegantně oblečených. Dokonce tam spatřil i jiné dívky v lolita šatech a jiné zase v elegantních večerních róbách. Ovšem cítil se nesvůj a bylo to na něm poznat. Jeho nemotorná chůze a roztěkané chování. „Ch – chcete donést něco k pití?“ Zeptal se po chvilce rozhlížení sálem. Kouhei se pousmál. „To bych měl spíš zařídit já, nemyslíte?“ Takumi zrudnul. „Tak …“ Nevěděl, co říct. „Já se na chvíli vzdálím.“ Dodal slušně. „Jen, kde je… ?“ „Myslíte toaletu?“ Takumi přikývl. „Tamhle v té chodbě za rohem.“ Ukázal mu jeho doprovod směr. Mladík se pousmál a vydal se tím směrem, přitom se stále ohlížel, aby nezapomněl, odkud odešel. Zastavil se před dvěma dveřmi. Podíval se na svůj vzhled a cedulku s obrázkem panáčka zavrhl. Vešel tedy na dámské toalety. Začal se rozhlížet, jako by to bylo poprvé, kdy tam stál a jako by to bylo úplně něco neznámého. Nakonec rychle vlezl do jedné kabinky. Zamknul se a přemýšlel, co dál. Sakryš, ty šaty jsou blbý, jak se mám vyčůrat? Dost ho to trápilo. Nejprve vykasal sukýnku a skřípnul jí pod bradou spolu se spodničkou. Potom stáhnul to, co měl tam dole a nakonec se mu nějakým způsobem přeci jen podařilo vykonat potřebu. Vše zase na sebe navlíknul, sukni spustil a uhladil, potom vyšel ven. Umyl si své ruce a upravil vlasy, jako to dělávají dívky ve filmech. Po vyjití ze dveří se podivil, protože tam stál jeho doprovod s nějakým jiným mužem a velice nahlas diskutovali. Nechtěl je rušit a tak šel potichu, skoro se až kradl. Jenže v tom kolem něj prošla nějaká dívka s hodně dlouho sukní.On se jí pokusil vyhnout, místo toho se mu nohy zamotaly do cípu oné sukně. Cizí dívka vypískla, jako by jí na nože braly a on se leknul a natáhnul se. Tímto na sebe upoutal pozornost nejen Kouheie, ale i zbytku sálu.

Dívka naštvaně vytrhla suknu zpod Takumiho nohou. On tam ležel. V těch botách se mu skoro nešlo postavit a navíc byl celý rudý, cítil se trapně a bolelo ho koleno. Kouhei chvíli nechápal, co se stalo. Přesto rychle přispěchal a pomohl Takumimu se postavit. On jen se sklopenou hlavou se omlouval té dívce, které natrhl sukni. „Slečno tady je má vizitka a já škodu uhradím.“ Rychle zasáhl Kouhei, když viděl, jak cizí dívka rudne a nejradši by i vraždila. Po tomto incidentu Takumi chtěl utéct a taky to po chvilce udělal. „Moc se omluvám, ale beze mě vám tady bude asi lépe. Doufám, že jsem Vás moc nesrapnila.“ Pak vyšel ven. Všechno ho bolelo a navíc to byl trapas. Rychle vytáhl mobil a začal volat svému kamarádovy. „Co se děje?“ „Já to všechno … podělal. Jsem spadnul a roztrhnul nějaký ženský sukni ani nevím, kde to přesně sem, ale zpátky se nevrátím.“ Pak zavěsil. Vedle si všiml nějakého parku, a tak tam zašel a sednul si na lavičku. Cítil se mizerně. Všechno musím jen zbabrat! Neudržel se a začal plakat. Dneska toho na něj bylo hodně. Nevnímal okolí jen si přitáhl nohy k tělu a hlavu schoval do té nadýchané sukně. Když v tom mu někdo položil ruku na rameno. Vylekaně zvedl hlavu. „Nagata-san … “ Řekl nejistě. „To se spraví. Tak neplakej.“ Vyndal kapesníček a podal mu jej. „Já myslím, že ne … byla to velká ostuda. A navíc, jsem určitě něco …“ „Ne nic jste nepokazila.“ Usmál se. Sakra, už jsem chtěl říct nepokazil. „Já vás odvezu domů.“ „Ale vždyť to tam ještě neskončilo.“ „To nevadí. Pojďte.“ Chytnul ho za ruku a dovedl do auta. „Ty šaty, já je zaplatím.“ Rychle dodal. „Ne, to je v pořádku, nechte to na mě.“ Cestou pak už bylo ticho ani jeden nevěděli, co říct, aby se ten druhý cítil lépe. Nakonec auto zastavilo před Takumiho bytem. „Tady bydlíte?“ Podivil se nad ne moc pěknou čtvrtí. „Už je to tak. Děkuji za odvoz.“ Pokývl hlavou a vzal za kliku. V tom ho ale Kouhei zadržel. „Počkej … aspoň polibek.“ Než stačil Takumi říct jediné slovo, muž vedle něho mu jednou rukou sevřel šíjí a políbil ho. Po odtažení se, Takumi rychle vylezl z auta, bez jediného slova zmizel ve vchodě. Pak se vozidlo rozjelo a ztratilo v zatáčce.

Co to prováděl! Rychle si začal otírat ústa a plival před sebe. „Já sem tele!“ Vykřiknul, když si uvědomil, že má klíče u svého oblečení. Rychle vytáhl mobil a volal kamarádovy. „Já jsem u sebe, ale klíče jsou u tvojí ségry … můžeš mě je dovíst?“ „Jo v pohodě … a jak to dopadlo …? Jsi doma nějak rychle.“ „Nakonec mě odvezl.“ „A?“ „Jaký A? Prostě mě odvezl a ty mě dovez ty klíče, než mě tady někdo uvidí v těch šatech.“ „No joo.“

Od toho incidentu byl nějaký nesvůj. Práci stále nemohl sehnat a už to bylo pro něho kritické. Nevěděl, co dělat, ale krást a ani prodávat se mu opravdu nechtělo. Jednou šel po ulici. Koukal do výloh, jestli někde nebude cedulka s tím, že hledají pomocníka do obchodu nebo něco takového. Dokonce se do pár odvážil vejít a zeptat se, ale jeho docela ošuntělí vzhled mu moc nepomohl. Jen tak si kráčel a všiml si, že po něm pohvizduje parta chlápků. To neměl rád. Sklopil hlavu a přidal do kroku. Šel dost rychle, ale smích těch 4mužů slyšel stále. Nechtěl se otáčet a nekoukal se ani před sebe. Když to ty chlápky přestalo bavit, oddychnul si a pokračoval dál po chodníku. Jenže proti němu z jedné uličky se vyřítila žena s kufříkem v ruce a utíkala a ohlížela se jak pominutá. To jsou dneska lidi … Chtěl se jí vyhnout, ale najednou slyšel výkřiky. „Zlodějkaa ~“ Takové on neměl rád a tak jí podrazil nohy a kufřík sebral. Najednou před ním stál elegantně oblečený muž. „Děkuju mladíku.“ Vzal ten kufřík. „Patří mému šéfovi a kdyby se něco ztratilo … si radši ani nechci představit, co by se stalo.“ Pak se zadíval na Takumiho. „Doufám, že si ho taky nechtěl šlohnout!“ Při těchto slovech ho Takumi rychle pustil a podal muži. „Asi ne, co? Vypadáš docela sympaticky … ty tady někde bydlíš?“ „Jo …“ „A co takovej mladej pěknej kluk pohledává v týhle čtvrti?“ „Já hledám práci … “ „Hele, za to, žes mě pomohl a když hledáš tu práci … tady je číslo zavolej tam a řekni, že chceš pana Hira.“ Pak Takumiho poplácal po hlavě a zmizel. On si chvíli prohlížel tu vizitku a nechápal. „Co to bylo za chlápka?“ Kroutil hlavou. Když přišel domů, stále měl u sebe půjčený mobilní telefon a tak si řekl, že za zkoušku nic nedá.

Vytočil to číslo. Trvalo docela dlouho, než někdo telefon zvedl. Pak se ozval milý hlas nějaké slečny. „Kdo volá?“ „Dobrý den … já dostal jsem tuhle vizitku a mám se ptát po panu Hirovy, kvůli práci.“ „Dobrá … já vás přepojím.“ V telefonu to zašustilo a najednou se ozval hlas postaršího muže. „Odkud máš tohle číslo?“ Vyhrknul ten hlas. „Dostal jsem ho od jednoho pána s kufříkem, říkal, že ať zavolám, že bych mohl dostat nějakou práci … tak jsem si řekl, že to zkusím.“ „No vůbec tě neznám, ještě se informuji. Jak se jmenuješ?“ „Aoyama Takumi.“ „Dobrá píšu si tě tady a zítra přijď na adresu, která je napsaná na té vizitce. Hned ráno na osmou tu buď, jinak se s tebou nebudu bavit.“ „Moc děku…“ Než to stihl doříct, telefon ohluchnul.

No dobrá, tak zítra. Pomyslel si a docela se začal těšit. Třeba budu mít konečně nějaké štěstí. Druhý den vstal brzo, už ani nemohl dospat. Oblékl se nejlépe jak uměl a vydal se na metro. Dojel do centra města. Ještě měl trochu času a tak navštívil svou banku, vůbec si nemyslel, že by mu tam mohla přibýt tak kouzelná částka, která mu byla slíbena, za ten večer. Ovšem, co ho překvapilo, ta částka tam byla. Nemohl tomu uvěřit. To … budu mu muset poděkovat, ale ty peníze … ne … ty nepřijmu! Teď však nebyl čas moc přemýšlet. Došel k vysoké budově, kde má sídlo ona firma. Vešel dovnitř. Rozhlížel se dokud ho neoslovil muž na recepci. „Co potřebujete?“ „Já … mám se dostavit za panem Hirem … tady mám vizitku.“ Rychle ukázal, že si něco nevymýšlí. „Dobrá, tak jeďte do 13-tého patra a běžte do dveří číslo 103.“ „Děkuji.“ Slušně se Takumi poklonil. Nastoupil do výtahu a zmáčkl požadované číslo. Výtah se rozjel. Dlouho v něm byl úplně sám, až v 11-tém patře se otevřely dveře a přistoupila tam dívka. Takumi se na ní nejdřív nijak zvlášť nekoukal, ovšem po chvilce si uvědomil, kdo to je. „Co? Ahoj.“ Prohodil. Dívka zůstala ztuhle stát. „Ty seš ten bráchy kamarád. Co tady děláš?“ „Já dostal tady tu vizitku a možná dostanu práci.“ Usmál se Takumi. Ovšem slečna se spíš zamračila. „Promiň, ale být tebou, odsud raději rychle odejdu. Si pěkný, milý kluk a myslím si, že se do ničeho nechceš zaplést a navíc …“ Ovšem to už výtah zastavil ve 13-tém a Takumi vyskočil ven. Než se dveře zavřely usmál se. „Já to nějak zvládnu.“ Pak mu to vrtalo hlavou. Já šel ven s chlápkem, co je její šéf … a ona pracuje tady, takže ten muž bude někde v téhle velké budově. Třeba ho nepotkám … třeba …Už stál před oněmi dveřmi. Zaklepal.

„Vstupte!“ Ozval se trochu nevrlý hlas. „Dobrý den.“ Takumi vešel a poklonil se. „Já jsem Aoyama Takumi.“ „Jo, jo … posaď se.“ Ukázal na volné křeslo, před stolem. Muž byl už postarší, měl prořídlé vlasy, velké kulaté brýle a byl zavalitějšího tvaru. Okolo krku ho škrtila zelená kravata, která bila do očí. Takumi se posadil. „Tak mi pověz, kolik ti je a co si dělal.“ „Pracoval jsem jako číšník, je mi 23let ale zvládnu toho hodně.“ „Dobrá … “ Muž si něco naškrábal do bloku, který třímal v rukou. „Co si představuješ, že ti tady dáme za práci?“ „Já nevím … doufal jsem, že mi něco k té práci řeknete.“ „Aha … “ Znovu si něco napsal. „Tak víš co … možná by si mohl vyřizovat nějaké doručování nebo vyzvedávání věcí. Pokud máš řidičák.“ Takumi ho měl, ale moc nebyl zvyklí jezdit. „Ano mám.“ Ukázal, že je platný. „Tak jo. Ještě to s někým prodiskutuji, ale pokud opravdu stojíš o práci, byl by si něco jako poskok.“ „Já budu rád, skoro za jakou koliv práci. Děkuji pane.“ „Tak běž na chodbu, posaď se tam a ještě počkej.“ Mladík to provedl. Sednul si na jednu z židlí vedle dveří a koukal se do země. Když kolem něho kdosi prošel. „Dobrý den.“ Pozdravil a když mu ten muž odpověděl, málem spadnul. Zvednul oči, ale hned je zase sklopil. Nemohl mě poznat … nemohl. Aspoň v to doufal, byl to totiž Nagata Kouhei, muž z onoho večeru a taky muž, který ho políbil. A co bylo nejhorší, vešel do dveří ve kterých si on domlouval zaměstnání. Mám utéct? Ne! Práci potřebuju! Rychle myšlenku na útěk zavrhl. Pak jen čekal. Po chvilce se jeho jméno ozvalo z kanceláře a tak tam vešel se sklopenou hlavou.

„Tohle bude tvůj šéf. Pan Nagata.“ „Těší mě.“ Poklonil se Takumi a moc se na něho nechtěl dívat. Vypadalo to, že si ho však Kouhei skoro nevšímá a nebo to jen hraje. „Kdy můžeš nastoupit?“ „Jak bude potřeba.“ „Tak tedy pokud nemáš už dnes co dělat, vyplňte vše potřebné … a pak ho pošli do mé kanceláře.“ Do jeho kanceláře … „Ano pane.“ Nechal Takumiho podepsat určité papíry. „Mladíku, máš štěstí … ředitel tak rychle někoho nepřijímá … jsem se až divil.“ Takumi se pousmál. Co když mě poznal a teď … a teď … sakra, proč to peodepisuju a proč se usmívám a proč … nevěděl, co dál. „Teď sjeďte do druhého patra a běžte do dveří, kde je napsané jméno pana Nagaty.“ Takumi se poklonil. Vzal si kopii smlouvy a odešel.

PREVIOUS...
TO BE CONTINUED...


Zpět