Úvod | Informace | Recenze | Tvorba | Překlady | Diskuse | Odkazy

Nepříjemná lež

+Isaaca+

Název:Nepříjemná lež 1
Autor: Isaaca
Přístupnost: od 17ti let
Fandom: moje vlastní tvorba, jen inspirované vším možným, co jsem četla a viděla ...
Krátké shrnutí: Je to o chlapci, který nemá velké štětí, nemá peníze a ztratí i práci ... Co je ochoten udělat pro to, aby zvládl zaplatit ... ?


Celý den seděl nad papíry a počítal. „Sakra …“ Nadával, protože, přestože dělá spousty brigád, nezvládá nic zaplatit. Chtěl chodit do školy. Ovšem umělecké školy jsou drahé a tak se svého snu musel vzdát. Celý utahaný se natáhl na postel a snažil se usnout. Nešlo mu to. Stále uvažoval nad tím, kde by se daly vydělat nějaké peníze, když je člověk bez rodiny, má to těžké. Své černé kratší vlasy pocuchal. Zamračil se a pevně zavřel oči. „Už budu spát!“

Druhý den začal jako ten předešlý. Ráno vstal, oblékl se. Rychle něco snědl, a pak sedl na kolo. Jel do restaurace, kde pracuje. Práce to není špatná, ale člověka bolí nohy a záda, když jde večer domů. Převlékl se do číšnické uniformy a začal připravovat stoly. Mezi tím se k němu připojila jeho spolupracovnice. Milá dívka, bylo jí něco přes dvacet, ale Aoyamu Takumiho moc v lásce neměla, ovšem nedávala to nijak najevo. Ten vyhublý neohrabaný mladík, jí ležel v žaludku a štval. Protože se pořád jen usmíval a vypadal velice šťastný a takové lidi ona neměla moc v lásce. Kuchař v kuchyni už něco začal připravovat a po chvilce otevřeli. Jako vždy tam přišli stálí zákazníci na snídani, ale tentokrát se mezi nimi objevil i někdo jiný. Ovšem, to se taky někdy stane, jenže tento muž byl velice nápadný, měl černý oblek s tmavě šedou kravatou, kterou měl u límečku povolenou. Jinak byl vcelku dost upravený. Oči skrýval pod užší černé sluneční brýle obdélníkového tvaru. Neodložil si je ani, když k němu Takumi přistoupil a zapsal si jeho objednávku. „Tak to máme, jedna silná káva a pečivo. Jak jste si přál.“ Položil na stůl a šel k dalšímu. Víc si toho muže nevšímal, ale jeho kolegyně ano. Stále ho pozorovala, něčím jí uchvátil. Takový muž se vidí málo kdy. Když chtěl zaplatit, tak k němu přistoupila. Odnesla věci a přišla s účtem. Mladý Takumi mezitím kolem procházel z jinou objednávkou, kdy omylem zakopl. Jak tak padal, tác mu vyklouzl z ruky a kus dortu se napláclo na to jistě velice drahé oblečení, tajemného hosta. Na mladíkových rukou skončila teplá káva a zbytek vody. Rozpištěl se, protože to začalo pálit. Host se zamračil, pohlédl na svůj oblek na kterém měl flek od šlehačky. Sumire ho hned začala utírat, klanět se a omlouvat. Nikdo však nebyl schopný Takumimu pomoct na nohy.

Když bylo po incidentu, dostal vyhazov. V tomto okamžiku, jeho příběh však nekončí, ale teprve začíná.

Mladík bez práce se potuloval ulicemi. Hledal, co se dalo, ale nikde nebyl potřeba. Když přišel do prázdného, skoro holého bytu, smutně se posadil. Vzal do rukou noviny a hledal, co by se dalo dělat. Nic, nanejvýš nějaká práce v nočním klubu, ale tam chtěli spíše dívky. Ovšem ten plat byl lákavý. Nějaký ten host club. Pak se na sebe podíval a vzpomněl si ještě na dobu, kdy chodil na střední, jak na něj spolužačky navlíkly dívčí uniformu a skoro nikdo ho nerozeznal, že by nebyl dívka. „Nad čím to sakra uvažuji!!“ Vynadal si a zahodil noviny. Vzal si bundu a vyšel ven do ulic. Nerad procházel částmi, kde se všichni prodávali. Tam se přikrčil ke straně a rychle to proběhl. Nakonec se dostal zase až do moc nóbl čtvrti. Tam se taky dobře necítil, jako kdyby ty pohledy těch boháčů ho ponižovaly.

Nejprve zapadl do jedné restaurace a začal se ptát po místě číšníka. Měl už praxi, ale to tady bylo jedno. Nebyl pro ně dost nóbl. S tímto přístupem ho vykopli ze dvou restaurací. Když vlezl do třetí, všiml si známé tváře. Byl tam jeden jeho kamarád. „Ahojky… máš teď čas?“ Kývnul na něj. V restauraci sedělo hodně lidí, ale vypadalo to, že všichni spokojeně přežvykují. On se zprvu podivil, že vidí známou tvář a nakonec odložil příručník a přišel k Takumimu.

„Aaa … mladej Aoyama … jak se pořád máš?“ „No hledám práci, myslíš, že by se tady něco našlo?“ „To těžko i já jsem rád, že mě ještě nevyhodili.“ Dodal. „Aha … tak to abych šel zase dál …“ „Ty tady poblíž někde bydlíš?“ „Není to zase až tak moc blízko, ale dneska mě vyhodili a já potřebuji práci.“ „Aha … hmmm pokud chceš, poptám se ti … jestli dneska nikam nespěcháš, brzy tady končím, tak si můžeme jít sednout a pokecat.“ Takumi by šel, ale jeho peněženka mu to nedovolila. „Neboj … zvu tě.“ „Ale jenom na jedno!“ „Jasně.“ Usmál se mladík a šel zpět. Takumi se šel ještě porozhlédnout po ulici. Mezi tím se tady zavřelo a mladíci se mohli sejít.

„Kam půjdeme?“ „Tady za rohem je dobrý podnik … pojď.“ Vevnitř to vypadalo docela dobře. Nebylo to moc nóbl, ale přitom příjemné. Posadili se do rohu místnosti a kamarád objednal dvě piva. „Tak povídej, co pořád děláš?“ „No, žiju sám a snažím se uživit … to je celý.“ „Aha … já jsem taky sám … mám docela velkej byt, ale je tam smutno a práci mám, ale bral bych někoho, abych nebyl sám. Chápeš ne?“ „Jo, to je mě jasné.“ Tak klábosili a z jednoho piva se jich vyklubalo nakonec dvacet a než se Takumi nadál byl u svého kamaráda doma. „Radši tady přespi v tomhle stavu tě nenechám jít domů.“ On ani moc neprotestoval. Svalil se na postel a bylo mu všechno jedno. Yuichi mu svlékl kalhoty a svalil se vedle něho. Měl velkou postel tam to neřešil a hned usnul.

„Kdo to mluví?“ Ráno rozmrzele majitel bytu otevřel oči. Bolela ho hlava a pořádně nechápal, co se děje. Vedle něho ještě stále spal starý známý, celý zachumlaný v peřinách a před postelí stála vysoká dívka. „Co to?“ Ukázala na postel. „Měl si říct, že budeš mít společnost!“ Byla to jeho sestra. „Promiň … jsme se potkali včera a tak jsme zachlastali.“ Protřel si oči a vyvalil se z postele. Pak sestru odvedl do kuchyně. „Co je to za slečnu?“ Zeptala se jako by nic. Yuichi vyvalil oči. Zaraženě hleděl do sestřiných očí, které byly výše, než ty jeho. Rámovaly je dlouhé černé vlasy na konci s drobnými lokýnkami. Zamrkala. „Tak kdo?“ „Promiň si se musela splést … to je můj kamarád ze středí …“ „Ale vždyť …“ „Jen jsme pili a nechal jsem ho tady přespat … “ Vysvětlil. Dívka přemýšlela. „Když ty nohy … byly takový štíhlý a ty ruce …“ Zamyslela se. „To je dobrý …“ Usmál se bráška. Přitom do dveří vešel Takumi. Ještě rozespale a s nesnesitelnou kocovinou naťapkal do kuchyně. „Dobré ráno …“ Pozdravil. Pak si uvědomil, že je v místnosti dívka a trochu zrudl. „To je moje sestra.“ Pokývnul hlavou. Ona si jej ještě prohlížela. Teď už bylo jasné, že je to kluk, ale stejně. Trochu jí to rozhodilo. S oběma se rozloučila a odešla.

„Máš pěknou ségru.“ Prohodil Takumi, když odešla. „Bych jí rád pomohl … má teď nějaké problémy v práci a bojím se aby nevyvedla něco špatného.“ Postěžoval si druhý mladík. „A kde dělá?“ „V nějaký firmě, ale mě to přijde takový trošku pochybný … ne jako bordel.“ Rychle dodal. „Ale takový divný. Budu si s ní o tom muset promluvit.“ „Promiň ten včerejšek …“ „To je dobrý, už dlouho jsem se takhle nepobavil.“ „No já radši půjdu.“ Takumi se oblékl a chtěl odejít. „Počkej ještě. Tohle je moje číslo a ty mi dej tvoje … zkusím se ti pozeptat po nějaké práci.“ „Tak jo … moc díky a příště tě pozvu já!“ Nakonec se rozloučili a Takumi se vydal domů. Prázdný byt ho moc nelákal, ale neměl na výběr.

TO BE CONTINUED...


Zpět